Je ten kluk normální? V dětství jsem kreslil morbidní scény a ničil hračky, říká výtvarník Lachman

V dalším díle podcastu Host Reportéra pozoruhodně popisuje své dětství – pochází z Pardubic a odmalička až posedle kreslil. Okolní svět ho příliš nezajímal, což ostatně zůstalo součástí Adolfovy povahy dodnes.
 
„Zajímavé bylo, že jsem jako kluk obvykle kreslil krváky, například srážky vlaku s letadlem, všude kolem roztrhaná těla a podobně. Mamka tehdy naštěstí správně odhadla, že nejsem ani tak případ pro psychiatra, jako spíš citlivý kluk, který se z něčeho potřebuje drastickými kresbami vypovídat. Rodiče akceptovali i fakt, že když jsme s bráchou měli nové hračky, obvykle jsme je brzy nacpali kanagonem, sirkami a hořící vyhodili z okna… Nebo jsem měl rád modelínu, ale vždycky jsem ty barevné válečky splácal dohromady, takže vznikla spousta hnědošedé hmoty. Z té jsem vymodeloval panáčka i s vnitřními orgány, které jsem naplnil třeba vodou. No a pak jsem panáčka například prostřílel flusbrokem, takže z něj ta voda cákala jako krev…“

Maminka měla pravdu. Její Adolf byl lehce zvláštní, ale svému okolí neškodný. Umělecky se zlepšoval, však taky vystudoval malbu na AVU. Brzy si osvojil práci na počítačích, začal kombinovat staré techniky s těmi nejmodernějšími, brutality v jeho tvorbě postupně ubývalo. „V dětství to pro mě zjevně byla terapie, dnes jsem mnohem jemnější,“ říká.

Přesto je jeho pohled na svět zvláštní, což aktuální výstava pojmenovaná Lachland ukazuje. Postapokalyptický romantik Adolf zaplnil svoji planetu různými roboty, paroboty a novými živočišně-strojovými druhy. „Fantaskní krajina Adolfa Lachmana je světem velkých i malých mužů, jejichž klukovské duše touží po světě, kde není místo pro fádní realitu všedního dne,“ říká o výstavě ředitelka galerie Villa Pellé Vladana Rýdlová: „To neznamená, že by byl ženám vstup zakázán, naopak. Je dovoleno do něj vstoupit, obdivovat všechny ty tajuplné přízraky a trochu se krásně bát.“