Válka a já. Jak se z ukrajinského fotografa módy stal válečný reportér

Čtyřiadvacátý únor 2022. Ráno

Ještě ležím v posteli, když začne zvonit mobil. „Už je to tady, válka začala,“ říká máma. Vstanu a běžím do obchodu koupit si pětatřicetimilimetrový film do svého foťáku Contax. Vím, že tu válku budu fotit. 

Bydlím v pronajatém bytě, v patnáctém patře činžáku přímo v centru Kyjeva. Každou chvíli vyjdu na balkon a sleduju horizont, jestli neuvidím explozi. Vidím stíhačky.

Zrovna před pár měsíci jsem si bůhvíproč začal vyhledávat informace o druhé válce v Čečensku, té, která začala v devětadevadesátém. Prohlížel jsem si fotky od lidí, co fotili jako já na film, a hodně jsem četl.  Jako dítě, které se učí. Ponořil jsem se do toho a vynořil se až za několik dní. Odnesl jsem si z toho, že civilista ve válce je člověk, který čeká na smrt. 

Pětadvacátého února. Ráno

Jsme s kamarády v metru, probouzí nás příjezd první soupravy. Víme, že Rusové míří na Kyjev. Hlavou mi běží záběry z Čečenska, z Grozného. V šest mi pípne zpráva, že lidé v centru Kyjeva slyšeli střelbu. Něco prý bouchlo nedaleko mého bytu. Hlavou mi běží: jsme civilisti.