Odmítl pomáhat sovětským okupantům a někdo ho „prásknul“

Jeho otec ve východočeské Rtyni vyráběl pekařské pece, pletiva a zámečnické součástky, k ruce měl dvě desítky zaměstnanců. Hned v první vlně znárodňování po únoru 1948, kdy se komunisté chopili moci, o svůj kovoobráběcí podnik přišel. „Z vyprávění rodičů vím, že nám také odstřihli telefon, sebrali psací stroj a kromě dílen s veškerým vybavením nám vzali také sad a pole,“ říká Vladimír Vlček na nahrávce pro sbírku Paměť národa a dodává: „Mohli jsme zůstat bydlet ve svém domě, ale nevěděli jsme dne ani hodiny, kdy nás z něj vystěhují.“

Když v roce 1950 bývalý majitel zestátněné firmy Vlček a spol. zemřel, bylo mu padesát tři let. „Továrna byla tátův klenot, takže její ztráta se dramaticky podepsala na jeho zdraví – umřel takzvaně na srdíčko,“ říká jeho syn, kterému tehdy bylo šest roků.

V posledním ročníku základní školy projevil přání pokračovat ve studiu na elektrotechnické průmyslovce. „Učitel se zeptal, kolik měl otec zaměstnanců. Když jsem mu to řekl, poznamenal, že půjdu leda do dolů,“ vzpomíná. Krátce nato patnáctiletý chlapec skutečně dostal úřední umístěnku do podkrkonošských dolů na černé uhlí. „Byl jsem hrůzou bez sebe, že opravdu budu muset fárat. Brácha, který byl o čtrnáct let starší, naštěstí přes známého v trutnovské elektrárně zařídil, abych se mohl vyučit mechanikem měřicích přístrojů.“

Přeseknout kabel

Po vyučení musel na dva roky na vojnu. Díky výučnímu listu se dostal do školy spojovacích specialistů ve slovenském Popradu, kde opravoval vysílačky a další techniku. Po návratu do civilu se přihlásil na večerní průmyslovku v Turnově. „Maminka do mě šila, abych si udělal aspoň maturitu. Později jsem jí za to byl moc vděčný,“ řekl předloni školákům ze středočeských Kunic v rámci projektu Příběhy našich sousedů. I zásluhou dosaženého vzdělání pak získal lepší postavení v elektrárně: stal se mistrem měření a regulace, kde měl na starosti zhruba desítku kolegů. 

To už se ale blížila sovětská invaze, která přinesla další zlom: „Když se okupanti usadili v turnovských kasárnách, dostali jsme za úkol jim tam s něčím pomoct. To jsem odmítl a někdo mě prásknul. Nadřízený si mě zavolal a zbavil vedoucí funkce,“ vzpomíná Vladimír Vlček. Nastoupil jako obsluha k počítači, který se tehdy v elektrárně zaváděl. 

Události z let 1968–1969 se mu zadřely hluboko pod kůži i z dalších důvodů: „Měsíc předtím, než do Československa vtrhly tanky, jsem se oženil. Bylo mi čtyřiadvacet, měl jsem energie na rozdávání, snil o soukromém podnikání a naivně věřil, že nám třeba vrátí rodinnou firmu,“ vybavuje si atmosféru pražského jara. S kolegy během srpnové invaze alespoň přesekl okupantům telefonní kabel. „Zamazali jsme ho pak blátem, abychom Rusákům zkomplikovali opravu. Když jsme pak jeli z práce, rojili se tam vojáci a zkoumali, kde je problém. Tak se nám to asi povedlo,“ zasměje se.

Žena vařila, já obsluhoval

V roce 1970 se ukázalo, že dcera manželů Vlčkových je chronicky nemocná s průduškami a potřebuje změnit prostředí. Navíc mladá rodina bydlela ve společné domácnosti s matkou, s rodinou Vladimírova staršího bratra a také s podnájemnicí, kterou režim ve znárodněném domě ubytoval.

„Našel jsem v novinách inzerát, že Pozemní stavby Hradec Králové hledají provozního pro novou ubytovnu v Železném Brodě. Tak jsem podal přihlášku a vyhrál výběrové řízení,“ vzpomíná hrdina tohoto příběhu. Ve stejné budově získali Vlčkovi služební byt, v němž pak bydleli dalších sedmnáct let. „On to byl v podstatě hotel, kromě zaměstnanců se využíval pro různé zahraniční hosty a zájezdy,“ přibližuje Vladimír, který díky tomu začal spolupracovat s cestovní kanceláří Čedok a jako průvodce pak jezdil po zemích východního bloku. Jeho podnikavý duch se projevil i jinak: přivydělával si jako komparzista, objevil se například ve filmu Krakonoš a lyžníci. 

V roce 1988 si v hotelové ubytovně otevřel občerstvení. „V té době bylo omezeně umožněno drobné podnikání. Nesměli jste nikoho zaměstnávat, ale na základě povolení okresního národního výboru šlo provádět takzvané jednoduché služby. Žena vařila, pekla, smažila a já obsluhoval.“

Neutuchající podnikavost

Po listopadu 1989 se stal provozním vedoucím nově otevřeného hotelu Astra ve Špindlerově Mlýně. Po šesti letech na horách se Vlčkovi přestěhovali do Jablonce nad Nisou, kde Vladimír působil sedm let jako manažer v gastronomické firmě Eurest. 

Poté založil firmu zabývající se mystery shoppingem – fiktivní nakupující provádí pro svého klienta kontrolu kvality nabízených služeb. Už v důchodovém věku rozjel další podnikání spočívající v péči o zeleň v rámci developerských projektů. Letos mu bude osmdesát let.  

Podnikavost se v rodině dědí. Manželé Vlčkovi mají dceru a syna, který se věnuje vydávání odborné literatury a obchodování s nemovitostmi. Navrácených majetků ve Rtyni se ujal Vladimírův bratr, jehož syn zde nyní vede firmu zaměřenou na kovovýrobu.

Příběh Vladimíra Vlčka zpracovali David Brojír, Vojtěch Rais, Kryštof Slouka a Viktor Vlček ze ZŠ Kunice (okres Praha-východ) pod vedením Michaely Škodové.