I špičkové holky jsou jen lidi, taky je to bolí a bývají smutné, říká nejlepší česká cyklokrosařka

V listopadu ve Světovém poháru v belgickém Dendermonde jste dojela šestá, na začátku ledna v Zonhovenu pátá, a v prosinci ve Val di Sole dokonce čtvrtá, jde o nejlepší výsledky ve vaší kariéře. Čekala jste to? 

V Dendermonde to bylo velké překvapení i pro mě, protože tam byla téměř skoro celá světová konkurence, chybělo jen pár jmen. Navíc na té blátivé trati, kde se spíš víc běhalo, než jezdilo, jsem nečekala, že se mi může podařit takové umístění. Je to obrovský úspěch a jsem za něj hrozně ráda. Ve Val di Sole jsem byla čtvrtá, ale zas tam nebyla celá světová špička. Hodně závodnic vynechalo, takže tam se ode mě trošku čekalo, že budu víc vepředu, nebo že budu dokonce útočit na bednu, což se mi i chvíli dařilo. Bylo to o kousek.

A co Zonhoven?

Zonhoven byl naprosto skvělý závod, asi jeden z úplně těch nejvydařenějších. Skvělá atmosféra, všechno sedlo, parádní trať. Hrozně jsem si to užila a výsledek byl už jen třešinka na dortu.

Jezdí se vám dobře na sněhu, který v Itálii na závodech byl?

Mně sníh úplně nevadí. Když v Česku napadne, vyjedu na kolo a baví mě to. Je to víc o trpělivosti, jen si s kolem lehce hrát, nechat ho jet samo. Nevadí mi na tom závodit. Ale třeba konkrétně ve Val di Sole jsem viděla, že jsou holky, i ty ze světové špičky, které sníh dokáže až vytočit tím, jak to nejede. S tím já problém úplně nemám. Takže kdyby třeba došlo k tomu, že bude letošní mistrovství světa (koná se v Táboře od 2. do 4. února – pozn. red.) na sněhu, určitě by mi to nevadilo.

A na jakém povrchu se vám jezdí úplně nejlíp?

Já vždycky tvrdila, že nejlíp se mi jezdí na suchých a rychlých tratích, ale v této sezoně se mi paradoxně největší úspěchy povedly buď na tratích, které byly úplně podmáčené a běhalo se, nebo i na sněhu. Takže teď úplně nevím, co je pro mě nejlepší. Nicméně pokud je závod rychlý, suchý nebo je tam třeba trochu nějaký písek, je to asi moje nejoblíbenější.

Žiju svůj sen

Zmínila jste, že v závodech v Belgii jezdíte po boku světové špičky. Motivuje vás to k lepším výkonům?

Hrozně moc mě to motivuje! Nemám trenéra a tréninky si píšu sama. A když vidím, že jsem schopná závodit s nejlepšími, motivuje mě to do další práce. Navíc mi to říká, že ta cesta, po které jsem se vydala, je pravděpodobně správná. Samozřejmě že pořád je kam se posouvat, ale utvrzuje mě to v tom, že to snad dělám dobře. Navíc je to pro mě i splněný sen. Když jsem třeba ještě před sedmi lety koukala v televizi na Světový pohár, vždycky jsem si říkala, že chci stát na startu s nimi. A teď to žiju.

Okoukáváte od špičkových závodnic i nějaké triky?

Celkově je pozoruju, jak se chovají před závodem, po závodě, během něj. Mám se od nich hodně co učit. Musím říct, že některý holky jsou strašně sympatický, a když mám možnost se k nim dostat blíž, vidím, že to jsou taky jenom lidi, že je to taky bolí, že mají taky radost nebo že jsou z toho smutné. Prostě že to nejsou takoví roboti, jako to vypadá v televizi.

Všimla jsem si během závodů, že cyklokrosařky, i když jsou celé od bahna, se dost často usmívají. Máte to taky tak?

Mám. Já se tomu kolikrát směju, protože když je člověk psychicky podkopnutej, že je bláto, že bude špinavej, že se mu do toho nechce, ono se to pak odrazí i ve výkonu. Nebo když spadnete, tak je nejlepší se tomu zasmát a hodit to za hlavu. Určitě je lepší brát to celé s humorem než se stresovat z toho, že prší nebo že budete celí od bláta, že to bude těžký nebo že to není dámský sport. Je to sport jako každý jiný a patří to k tomu.

Takže už jste si zvykla na to, že máte bahno všude?

Ono stačí opravdu pár závodů a už to ani necítíte. Je to kolikrát tak rychlé, že projedete nějakou kaluž, ohodí vás to a dobrý, jedete dál. Člověk si zvykne. Ale jsou situace, kdy vám to vlítne třeba i do oka nebo do nosu – a to je samozřejmě nepříjemný.

Jak dlouho pak trvá, než to ze sebe všechno smyjete?

To je vždycky šílenost. Jednak dostat to z dresů, které mám jako mistryně republiky bílé… Ale máte to i v uších, ve vlasech, všude. Takže po každém závodě nastává zdlouhavá koupel.

Můžu být první, ale i desátá

Pohybujete se ve světové špičce. Cítíte se víc pod drobnohledem?

Poslední dobou to pozoruju, ale snažím se nijak si to nepřipouštět. Pořád ve mně převládá pocit, že to dělám pro sebe, protože to dělat chci, protože mě to baví. Snažím se nesvazovat tím, co mi ostatní píšou nebo co si myslí. Chodí mi teď hodně zpráv, po každém závodě, lidi mě víc sledují, a když třeba na nějakých závodech nejsem, hned se ptají proč. Po loňském mistrovství světa v nizozemském Hoogerheide jsou požadavky fanoušků vyšší. Všichni spoléhají na to, že když jsem byla loni třetí v závodě do 23 let, budu letos také minimálně třetí nebo ještě lepší. Nikdo si, mám pocit, neuvědomuje, že konkurence je tak velká, že můžu přijet první, ale taky desátá.

Když se vrátíme na začátek vaší kariéry, proč zrovna kolo?

Vlastně ani nevím, to nějak vyplynulo samo. Nejdřív jsem začala s atletikou, nikdy jsem ale nezávodila, jen chodila na tréninky. Tam jsem potkala Kačku Hladíkovou, která je dcerou manažera týmu, ve kterém teď jezdím. Ona už v tu dobu na kole trochu jezdila, v Boleslavi začal vznikat oddíl, tak jsem do něj nastoupila. Pak se mi tréninky na atletice začaly křížit s těmi na kole, tak jsem si musela vybrat – a zvítězilo kolo.

Proč cyklokros?

Cyklokros je specifický v tom, že tam mohu skloubit běhání s kolem, což jsou dva moje nejoblíbenější sporty. K cyklokrosu mě přivedl bývalý reprezentant Petr Dlask, s jeho dcerou se hodně kamarádím, takže jsme spolu trávily spoustu času, byla jsem u nich doma skoro pořád. A tak nějak vyplynulo z našeho přátelství, že jsme na kole začaly s Vandou jezdit spolu. Od Petra jsem měla i svoje první cyklokrosové kolo po naší legendární Pavle Havlíkové.

Kolik vám tehdy bylo let, když jste ho dostala?

To mně bylo 11 let. Letos 28. září budu mít deset let výročí cyklokrosu.

Zmínila jste, že si tréninkové plány děláte sama, jak to vzniklo?

Vzniklo to asi před třemi roky. Vyplynulo to z neshod s trenérem, kterého jsem tenkrát měla. Úplně jsem s ním nesouhlasila, začala jsem jezdit sama a zjistila jsem, že mi to vyhovuje mnohem víc. Pak se to tak blbě sešlo, že jsem byla nemocná a na kole jsem dlouho neseděla. To bylo v období, kdy jsem s kolem chtěla dokonce i skončit, protože kromě neshod s trenérem jsem taky neměla výsledky a ani chuť nebo motivaci. Najednou jsem v tom neviděla smysl, říkala jsem si: Já se tady trápím a nic z toho nemám. Tehdy mě potkaly tři nemoci krátce za sebou, nejdřív covid, pak angína a nakonec jsem měla problémy s kolenem, takže jsem na kole neseděla dva měsíce. Paradoxně mi ale právě tohle nakonec pomohlo.

Jak?

Tehdy jsem si totiž uvědomila, jak mi kolo chybí. Přišla jsem ze školy a celé odpoledne bylo prázdné. A mně bylo jasné, že takhle to nechci. Takže zpětně tuhle krizi i nemoci vnímám pozitivně. Když jsem se pak vrátila do tréninků, přesně jsem věděla, co a jak mám začít jezdit. A hlavní bylo jezdit si sama podle sebe a užívat si to. A až mě samotnou překvapuje, jak mi to funguje. Musím to zaklepat. Pro mě je nejvíc, že si to dělám sama podle sebe, že mě nikdo neřídí, a když se něco nepovede, jde to akorát za mnou. Na kole už nějakou dobu jezdím, vím, co moje tělo potřebuje, dokážu si trénink poskládat a dokážu si ho udělat těžký. Funguje to a jsem za to hrozně ráda.

Občas trochu jančím

Zas abyste si toho na sebe nenaložila moc…

Kolikrát si říkám, že dneska pojedu víc a zítra si ještě taky přidám, pak třetí den jedu na kole a taky mi to ještě jede. Občas trošku jančím, ale naštěstí na tréninky dohlíží táta, který sice nikdy nejezdil závodně, ale dělal atletiku a je to vášnivý cyklista, takže má taky něco za sebou. A když cítí, že je to moc, přibrzdí mě. Ale naštěstí to není tak, že bych nějak extra přestřelovala. Musím být sama se sebou spokojená, a když jsem, jedu z tréninku domů. Také je potřeba se řídit heslem, že méně je někdy více, takže nemám problém s tím, že bych byla přetažená. Člověk musí najít rovnováhu a taky umět odpočívat, to je hrozně důležité.

Jak jste se naučila sestavovat si tréninkové plány?

Načetla jsem si nějaké články na internetu i různé knížky. Čerpala jsem ale inspiraci i od jiných cyklistů. Ne že bych znala někoho, kdo takhle vyloženě trénuje sám, ale občas na Instagramu nebo TikToku objevím cyklistu, kterého znám ze závodů v Belgii a který tam sdílí svůj trénink. Vidím ty intervaly, jak je má rozepsané, a říkám si, že by nebylo špatné to takhle do svého tréninku zařadit.

Inspiroval vás i někdo známý?

Nedávno jsem se dozvěděla, že i Jaroslav Kulhavý (cyklista jezdící na horském kole – pozn. red.) trenéra neměl – a stal se olympijským vítězem a mistrem světa i Evropy. To mě motivuje do další práce. Pak mám samozřejmě i další vzory, když se podívám na svou startovní listinu, tak to je jedna holčina za druhou. Ať už je to Fem van Empel, nebo Puck Pieterse, to jsou holky jen o rok starší než já. A já žasnu, co dokázaly. Dostat se k jejich tréninkům ale není úplně lehké.

Máte nějaký rituál před závodem?

Mám několik rituálů, jednak se musím vždycky rozjet, ale také se protáhnout, namasírovat si nohy, to je věc, bez které den před závodem nejdu spát. Mám taky oblíbené jídlo, které si musím před závodem dát, protože po něm to nejvíc jezdí.

A to je co?

Pizza. To je prostě palivo. A pokud jde o samotný závodní den, tak jsem kdysi, asi tak v patnácti, na závodech dostala zlatý špendlík na závodní číslo a od té doby ho s sebou vozím a vždycky ho musím mít připnutý na čísle, které je na zádech. V levém horním rohu.

Kvůli závodům musíte hodně cestovat, jak to zvládáte? Jezdíte s tátou? 

Ano, táta se mnou absolvuje všechny závody. To je kolikrát nesmírně náročné i pro něj, protože chodí přes týden do práce, o víkendu je se mnou na závodech, domů se vracíme v noci a on pak jde druhý den zas do práce. V pátek 1 000 kilometrů do Belgie a v neděli zpátky. Až je mi ho líto, obětuje mi veškerý volný čas, tak se mu vždycky snažím udělat radost alespoň výsledkem nebo mu třeba na té cestě něco koupím. On je ale vždycky rád, že jede, že tam může být. Užívá si to, i když vím, že je unavený.

Co jezdit za nějaký zahraniční tým? Už vás někdo oslovil? 

Na to se mě ptají všichni. Tady pořád převládá to, že pokud chceš zajíždět, musíš jít do Belgie nebo do Nizozemska. V podstatě je to pravda, jejich závody i závodníci jsou na jiné úrovni. Na druhou stranu si myslím, že jde jen o to, závodit s nimi co nejvíc. To, že se přestěhujete do Belgie, z vás ještě špičkového cyklistu neudělá. Musíte s nimi závodit každý týden, pořád se s nimi porovnávat. Nabídky nějaké přišly, je to věc, nad kterou do budoucna přemýšlím, láká mě to zkusit, na druhou stranu mám teď v týmu dobře postavenou smlouvu, takže momentálně nemám důvod nic měnit.