Kolega tvrdil, že když nezměním obor, mé děti budou na drogách, říká špičková chirurgyně

Začněme trochu odjinud. Jste bývalá vrcholová kajakářka. Dalo vám to něco do vaší nynější kariéry?

Rozhodně ano. Odolnost, vytrvalost, cílevědomost. Ve sportu platí dvojnásob, že bez práce nejsou koláče, takže pak prostě ke všemu přistupujete jinak. A taky už nikdy nepotřebujete v životě soutěžit. Chirurgie není sport.

Proč jste se pro chirurgii rozhodla?

Protože to je nejkrásnější a nejoptimističtější obor. Jeho manuální část je navíc poměrně uspokojující. A výsledky vidíte relativně brzy. Být třeba internistkou, už trpím vyhořením.

Litujete někdy svého rozhodnutí?

Nikdy. Naopak.

Nedávno jste na jedné debatě o ženách v chirurgii vzpomínala, co všechno jste si už vyslechla. Třeba to, že žena má menší mozek. Nebo že se neumí rychle rozhodovat. Jaké ještě slýcháte argumenty, že se ženy pro chirurgii nehodí?

Teď už jich tolik neslýchám. Už jsem asi totiž slyšela všechny – a žádné nové zatím nevymysleli. Mám pocit, že v poslední době se to scvrklo na prosté rčení, že ženy zkrátka do chirurgie nepatří. Přičemž jej pronášejí ti, kdo si něco takového opravdu myslí. Nicméně údajných argumentů bývalo mnoho: malý mozek, nedostatek 3D představivosti, emoční nestabilita, neschopnost dělat dostatečně rychlá rozhodnutí… Vtipný byl argument o nedostatku fyzické kondice. To se vrcholovému sportovci dobře poslouchá!

Přece jen – jak často ještě něco takového zaregistrujete?

Jak říkám, teď už méně. Už je mi dost let a taky jsem si našla kolektiv a kliniku, kde se to prostě nedělá. Ale třeba na sociálních sítích raději nevystupuji. I lidé, které znám a o kterých vím, že sami chirurgii nedělají, si občas neumí pomoct a vylezou z nich věci, které by člověk skoro až nečekal. A já vlastně vůbec nevím proč. Jednou jsem třeba nesouhlasila s výrokem, že kvůli feminizaci medicíny v Česku zahynou chirurgické obory. A hned jsem byla ultralevicová feministka třetí generace (ať už to znamená cokoliv), také mnoho druhů skotu a coura.