Táta dával pozor, aby nezakrněl. To jsem si od něj vzal nejvíc, říká David Žbirka

Říkáte, že máte dva domovy, Londýn a Prahu. Vybavíte si svou první vzpomínku na Anglii?

Poprvé jsem tam byl, myslím, v šesti letech, to se mi vybavují jen útržky z nějakého hračkářství. Ale že bych měl nějakou konkrétní vzpomínku… Vlastně jo, donedávna žil v Londýně prastrýc Dave, bydlel se svým bratrem Petem. V domě měli takové keramické kočky – a jednu z nich nám dali.

Kdy jste si začal uvědomovat, že vás to táhne do zahraničí?

Po té mé první návštěvě jsme v Anglii dlouho nebyli, zhruba do mých dvanácti. V té době jsem začal chodit na anglickou školu v Praze a pořád víc jsem přemýšlel, že bych se chtěl jednou odstěhovat ven. Z Ameriky bych se domů vracel z mnohem větší dálky, Anglie tedy byla jasnější volbou, pořád tam taky žila část rodiny. Mým hlavním životním zájmem je – vcelku nepřekvapivě – hudba, což byl asi hlavní důvod přesunout se právě do Londýna, za tamní pestrou scénou.

Na univerzitě jste ale hudbu nestudoval…

Neměl jsem žádné přehnané akademické ambice, ovšem rodiče řekli, že pokud se opravdu chci přestěhovat, musím začít něco studovat. Nechtěl jsem studovat hudbu, protože bych asi dělal i věci, které by mě tolik nebavily. Tak jsem si vybral film. Kdybych se ale rozhodoval dneska, asi bych tu hudbu studovat šel. Jsem čím dál otevřenější různým žánrům a už by mě neštvalo přizpůsobovat se zadáním. Na druhou stranu, mít širší rozhled a umět víc oborů vůbec není na škodu.

Jak těžké bylo si v Londýně zvyknout?

Angličani jsou slušní, ale zároveň dokážou být chladní. Nějakou dobu trvá, než si mezi nimi člověk udělá kamarády. V Londýně navíc žije strašně moc lidí namačkaných na malém prostoru, když jsem se stěhoval, nikdy by mě nenapadlo, že spolu bydlí třeba deset lidí v nějakém bývalém skladu. Právě tak ale vypadá běžný život mnoha umělců. Já naštěstí bydlím v malém bytě na severu města.

Ztížil vám život brexit?

Když jsem se do Anglie přestěhoval, teprve se o odchodu z EU začínalo diskutovat. Proto jsem měl po brexitu nárok na takzvaný „settled status“. Ten získali Evropané, kteří na ostrovech žili dost dlouho na to, aby v zemi mohli zůstat bez omezení. Díky tomu jsem určitě míň omezen než nově příchozí. Muzikanty pak z tohoto hlediska zajímá především převoz aparatury přes hranice. K tomu člověk musí mít takzvaný carnet, což je dokument, ve kterém vyplníte každý kousek profesionálního vybavení, které si s sebou berete. Platí se za to celkem velké peníze, třeba tisíc liber. Záleží, kolik toho člověk veze a jakou ty věci mají hodnotu.

Sám sobě agentem

Mluvil jste o pestré londýnské hudební scéně. V čem vidíte největší rozdíly mezi ní a českou scénou?

Lidé si často ani nedokážou představit to množství dobrých kapel, projektů a muzikantů. V Londýně o ně člověk přímo zakopává. Momentálně tam převládá něco na pomezí folkového a artrockového stylu, ovšem ne ve smyslu Genesis nebo Pink Floyd. Spíš jde až o post punk. Hodně to ovlivnila až experimentální kapela Black Country, New Road. Já ale takovou hudbu úplně neposlouchám ani netvořím. K mým oblíbeným věcem patří megalashhh, nedávno jsem byl na koncertě Night Tapes a baví mě také elektronické duo Two Shell.

Obsahuje naopak česká hudební scéna něco jedinečného, co v té londýnské chybí?

V Česku mě vždycky nejvíc baví věci, které jsou v češtině nebo ve slovenštině. Z takových textů cítím osobnost lidí, kteří tu hudbu skládají. Právě kvůli jazyku ta hudba obsahuje něco, co člověk v Londýně nenajde. Vypíchnul bych třeba kapely jako Dukla nebo na Slovensku Berlin Manson. Anglicky psané texty od českých kapel mohou občas vyznít jako imitace něčeho jiného. Možná trochu trpíme „imitátorstvím“, které tu vzniklo za totality. Ale zároveň nechci znít negativně a shazovat českou scénu, protože tu mám spoustu kamarádů a působí tu i umělci, kteří zpívají anglicky a tvoří skvělou hudbu, jako například Amelie Siba.

Nedávno jste s kapelou dokončili evropské turné. Jak se za ním ohlížíte?

Já hlavně doufal, že ho přežijeme. Organizoval jsem to totiž z velké části sám, bez booking agenta nebo manažera. Zároveň jsme jeli dvěma auty a jedno z nich jsem řídil já, přičemž některé přejezdy trvaly třeba devět hodin. Ještě k tomu během celého turné pršelo. Vždycky jsme vstali za krásného počasí, a když jsme přijeli do dalšího města, tak v něm lilo. Většina koncertů se ale opravdu vydařila a já byl překvapený, že přišlo tolik lidí. Kdybych to měl shrnout, byla to taková crazy škola v přírodě.

Co by vám jako muzikantovi bylo bližší – kluby, nebo velké arény?

Nebráním se asi ničemu. Nechci tvrdit, že nějaký level úspěchu je pro mě už moc, takové předsudky nemám. Zároveň ale nedělám hudbu se záměrem tvořit rádiovky. Budu se cítit dobře v jakékoliv pozici, ve které se moje hudba bude lidí dotýkat a bude pro ně něco znamenat.

Už jste zmínil, že v projektu Sunnbrella jste se proměnil i na manažera, booking agenta a řidiče. Tahle fáze trvá, nebo už jste přehodil některé úkoly na víc lidí?

Sám to nedělám, ale řekl bych, že veškerá iniciativa jde z mojí strany. V Anglii mám nově booking agenta, v Česku a na Slovensku mě pak zastupuje Bumbum Satori, agentura Prokopa Holoubka. Co se týče produkce, na albu Heartworn spolupracoval můj kamarád Patrick James Fitzroy, který se mnou dělal i na tátově desce Posledné veci. S kapelou pak hrajeme nejčastěji ve složení Benedict McDowell na bicí, Jamal Malik na basu, Samson Srinuan na kytaru. A zhruba polovinu koncertů s námi jako druhá zpěvačka vystupuje má přítelkyně Claire Peng. Kolem projektu se točí ještě několik lidí pro případ, že někdo hrát nemůže. Třeba bubeníků jsme vystřídali už asi pět.

Na bicí přitom hrajete i vy sám. Dokážete si představit, že se za ně posadíte i při koncertu?

Na bicí hraju snad ještě radši než na kytaru, na druhou stranu se mi u bubnování blbě zpívá. U tohohle stylu zpěvu člověk někdy skoro až šeptá a to se při hře na bicích dělá těžko. Obdivuju lidi, kteří to zvládají, mě to však ani nějak esteticky neláká. Přijde mi, že zpěvák dělá lepší dojem, když je víc vepředu a komunikuje s publikem.

K poslednímu turné jste uspořádal crowdfundingovou kampaň. Dá se hovořit o nějaké „návratovosti“?

Cílem bylo na tom netratit. Většinou musíte vedle projektu dělat i něco jiného na volné noze nebo pracovat za barem. To málo, co se na turné získá, pak stejně putuje zpátky do projektu, ať už na výrobu vinylů a merchandisingu, nebo na platby za nahrávání ve studiu. Hodně lidí dneska na koncertech pouští hudbu jen z laptopu, to se pak dá vydělat mnohem snáz, protože se o peníze nemusíte dělit s dalšími muzikanty. Pokud máte dobrý management, dají se taky domluvit takzvané sync deals. Vaše songy se pak hrají v nějaké reklamě, spotu nebo seriálu. Ovšem s alternativní hudbou, která se nedá tak snadno využít, je to problém.

Táta cenil Billie Eilish

Jak píšete texty?

Mám zápisník, ale tvořím útržkovitě. Po kouskách si zapisuju nápady, k nimž se pak vracím, a bez nějakého původního záměru postupně vzniká text, jehož smysl objevuju v průběhu psaní, někdy až dodatečně po dokončení. Člověk zjišťuje, že se s něčím vyrovnával, aniž by si to v tu chvíli uvědomoval. Táta to dělal systematičtěji. Nejdřív složil melodii, která prošla pár úpravami, a pak si k písni sedl a začal psát text. Toho já nejsem schopen. Možná je to generační věc – jsme rozlítaní a neudržíme pozornost.

Čeho jste si od táty do své vlastní hudební kariéry vzal nejvíc?

Táta vždycky hodně dbal na to, aby nezakrněl. Stále se zajímal o novou hudbu, kterou neodsuzoval. To jsem si od něj vzal asi nejvíc. Překvapuje mě, kolik lidí se už i v mém věku směje ještě náctiletým autorům, kteří dělají něco jiného. Táta byl třeba jedním z prvních lidí svého postavení a věku, který od začátku oceňoval Billie Eilish a chtěl její věci hrát ve svém pořadu v rádiu. Dnes už Billie patří mezi hvězdy světového formátu, ale tehdy to vůbec nebylo jisté. Její věci zněly temněji než většina ostatní hudby v rádiích.

Napadá vás někdy zkusit tátovu hudbu zakomponovat do vlastní tvorby?

Co se týče samplů, bylo by to podle mě dost cool. Táta má dost songů se zajímavými částmi, s nimiž by se určitě dalo pracovat. Jinak mám za sebou pár nezávazných konverzací o tom, že by bylo fajn udělat nějaký výběr tátových věcí, které bych dokázal interpretovat a vytvořit jejich anglické verze. Vznikla by deska fungující na mezinárodní úrovni.

Co by na ní bylo?

Na takovém albu by nejvíc figurovaly věci z desek Nemoderný chalan, Chlapec z ulice a Zlomky poznania. Písně jako Do člna, Mesto spí nebo Mesačný svit. Na těchto deskách se táta posunul z jakéhosi rádiového soft rocku do úplně jiného, synthpopového nebo post punkového „soundu“, o což se dost zasloužil i jeho tehdejší spolupracovník Laco Lučenič. Tátu tenkrát za to nikdo moc nepochválil a dost mu to v kariéře ublížilo. Jeho tvorba se však dostala k publiku, které předtím vůbec nenapadlo, že by Miro Žbirka dokázal takové věci udělat. Hodně rád mám také Modrý album, které bylo do jisté míry podobnou změnou.

V Česku jste teď se Sunnbrellou vystupoval často. Plánujete se pravidelně vracet?

Kdykoliv to bude možné. Když už zaplatím tisíc liber za kus papíru, tak ho chci využít! Aktuální „carnet“ mi vyprší někdy v červenci, takže do té doby bych to chtěl párkrát stihnout. Začátek nového roku strávím spíš ve studiu – kromě února, kdy se jako předkapela představíme na anglickém turné americké indie skupiny Beach Fossils, což je pro mě splněný sen. Později budeme hrát také v Česku, na Slovensku a nejspíš i jinde po Evropě. Některé akce ještě nejsou oznámené, ale vystoupíme například na slovenském festivalu Pohoda. Plánujeme mít pro tyto příležitosti připravenou novou hudbu, ať už to bude pár singlů, EP, nebo celá deska. Tu plánuji vydat nejpozději do konce roku 2024.

Příprava nového alba tedy nebude trvat tak dlouho jako u toho prvního?

Určitě tomu nechci věnovat míň pozornosti, ale práce na debutové desce se hodně zastavovala. Hned na začátku do toho skočil covid a netušili jsme, jak moc se budeme schopní scházet. Potom jsem pracoval na tátově posledním albu. V tu chvíli už byly některé songy třeba dva roky staré. Teď bych měl radši něco relevantního pro daný moment, ať to pro mě nezestárne jako první album.