Slovinci pochopili, že literatura je dobrá reklama na stát, říká překladatel

Máte nějaké oblíbené slovinské slovo nebo spojení?

Baví mě významové posuny u slov, která zní podobně nebo stejně jako v češtině. Třeba „drevo“ ve slovinštině znamená strom. České dřevo je ale slovinsky les. Kdežto les se slovinsky řekne gozd, stejný základ má staré české slovo hvozd. A pak je půvabný nápis Otrok v autu, který můžete vidět na autech před sebou na dálnici a znamená Dítě v autě.

Jak jste se ke studiu slovinštiny v 90. letech vlastně dostal? Původně jste studoval bohemistiku – a řekněme si otevřeně, slovinština není úplně mainstreamový obor.

Na češtinu jsem šel v roce 1993 s tím, že chci dělat literaturu. A jak bylo najednou možné studovat všechno, chodil jsem i na přednášky dalších oborů. Začal jsem studovat srovnávací literaturu, kde se člověk podíval na tu českou z pohledu velkých. Jenže já hledal ještě jinou perspektivu. Takovou, ze které by česká literatura už nebyla úplně malá.

A proč zrovna slovinština a ne třeba srbština?

Vlivů bylo víc. Měli jsme tam nějaké známé ještě z dob gymnázia, byli jsme se tam v půlce devadesátých let podívat. A já pak zašel na přednášku slovinské literatury. Ve srovnání s „velkými“ jazyky, kde bylo v ročníku třeba sto studentů, bylo tamní prostředí přátelské, dokonce až rodinné, v ročníku bylo sedm lidí. A navíc byla šance do Slovinska jezdit studovat ještě v době před Erasmem a podobnými programy.

Měl jste tehdy představu, jak vás to bude živit?

To jsem moc neřešil. Mě to prostě zajímalo. Nakonec jsem měl tři obory. Češtinu jsem dostudoval, slovinštinu také, ale na třetí diplomku z komparatistiky už nezbyla energie. Nevím, jestli je to generační záležitost, ale mám pocit, že dnes to studenti mají jinak. Že jsou víc pragmatičtí.

Že počítají, jestli je vzdělání pak uživí?

Tak. Z působení na pardubické univerzitě mám takový pocit. Že je primárně víc zajímá, co pak budou dělat a kolik za to dostanou peněz. Což, pravda, také dává smysl…

Kolik lidí se v Česku uživí tím, že umí slovinsky?

Jsou to spíš jednotky, ale hlavně – zpravidla se člověk neživí jen tím. Samozřejmě se překládají nejen literární díla, ale všechno, věci technické, právní. Pořád je to potřeba, byť ne v takové míře jako angličtina nebo němčina. Další lidi živí třeba cestovní ruch. Slovinština je, jak už jste sám řekl, malý obor, u nás v Pardubicích se teď bude učit v rámci nového studijního oboru Středoevropská studia vedle polštiny a němčiny.

Jak se vám hledala práce po škole? Nebo to vyřešilo doktorské studium?

Především jsem musel absolvovat civilní službu místo vojny. Doktorské studium bylo spíš na dálku, dokončoval jsem ho v roce 2007. A tehdy jsem se živil jako učitel češtiny na střední škole.

Kudy tedy vedla cesta k překládání?

Už na fakultu občas přijel někdo z autorů nebo jsme překládali úryvky z knih. Hodně mých tehdy začínajících vrstevníků vzal do party František Benhart, nestor oboru, třeba když dělal antologie povídek. Pak jsem se v roce 2003 dostal díky předchozím kontaktům k překladu knihy Alamut, kterou chtěl vydat Albatros. Dělal jsem to při práci po večerech a svým způsobem je to tak dodnes.

Honoráře mezi nejnižšími v Evropě

Živit se jen překlady slovinské beletrie, předpokládám, nejde…

Myslím, že to nejde skoro s žádným překládáním. To byste musel zvládnout pět knih do roka, to je ohromné množství stránek. Navíc v kontextu stále se zvyšujících odvodů pro živnostníky a toho, že honoráře za stránku se zvedly za poslední roky minimálně.

Kolik knih za rok přeložíte vy?

V dlouhodobém průměru to vychází na jednu ročně.

A jak to dnes vypadá s honoráři?

Jsou u nás jedny z nejnižších v Evropě. Potíž vidím v tom, že v podstatě celý trh ovlivňují dvě velké firmy, Euromedia a Albatros. Na knížkách sice uvidíte spoustu názvů nakladatelství, ale řada z nich patří pod tyto skupiny. Tím, jak ony honorují práci, řídí cenu na trhu. Teď jsem dělal pro Knihu Zlín, spadající pod Albatros, kde bylo 180 korun za stránku. To je honorář, který se dnes pokládá za dost nízký. Oni pořád hřeší na to, že překladatel je takový nadšenec, že vydání „svého“ autora obětuje honorář. Ale myslím, že se tohle mentální nastavení u překladatelů začíná měnit. Že to spousta z nich za tyto peníze odmítne dělat.

Je z toho nějaká cesta?

Vláda se kasala, že když prosadila nulovou DPH na knihy, z úspor se přidá překladatelům, redaktorům, korektorům a dalším špatně placeným profesím. Ale moc tomu nevěřím. I předvánoční prodeje knih prý byly mizerné, takže to nakladatelé budou dál škrtit.

Jak si mám představit mimořádnou tvůrčí prémii Obce překladatelů, kterou jste dostal na podzim?

Je to finanční ocenění udělované v rámci Ceny Josefa Jungmanna, každoročně ji získají jeden až dva překladatelé za výjimečně kvalitní překlad.

Takže hlavní příjem pořád máte z učení na univerzitě?

Ano. Ovšem postavení uměleckého překladu na univerzitách jakožto celkem logické aktivity pedagoga na filologickém oboru není rovnocenné s odbornými články. Finančně to fakultě téměř nic nepřináší, má to bohužel de facto status volnočasové aktivity. Do systému, který nastavily přírodní vědy, se složitě pasují humanitní a ještě hůř umělecké školy. A je to jedna z příčin finanční nevyváženosti ve vysokém školství.

„Devadesátkami“ prošli Slovinci kultivovaně

V podcastu Krotitelé slov jste zmiňoval, že v případě slovinské literatury je možné dosáhnout na nějaké granty…

Slovinských překladů by nevycházelo zdaleka tolik, kdyby nebyly dotované, totéž ostatně platí i o překladech z češtiny. A Slovinci mají systém státní podpory docela štědrý.

Dosáhnete na ni i přímo vy?

Ve Slovinsku mají dva typy podpory: pro vydavatele na náklady spojené s tiskem a pak na honorář pro překladatele. Díky tomu i já můžu mít honorář výrazně vyšší, než by byl ten český.

Jak živý je dnes slovinský knižní trh, když uvážíme, že slovinština má nějaké dva miliony mluvčích?

Tak dva miliony je počet obyvatel státu a mají ještě početné menšiny v zahraničí. Ale na tak malý národ mají knižní trh bohatý. Po rozpadu Jugoslávie se jim podařilo zachovat štědré dotace, což u nás nebylo a není. Naučili se v tom chodit i po stránce manažerské, třeba v prodeji práv do zahraničí. Pochopili, že je to dobrá reklama na stát jako takový. A nesporným úspěchem je, že loni byli hlavním hostem na Frankfurtském knižním veletrhu.

Čím vás Slovinsko fascinuje jako země?

Podle mě si společenskými změnami v 90. letech prošlo kultivovaně, řekl bych s daleko větším sociálním akcentem než u nás. Spojuje nás hodně historických věcí, v 19. století jsme byli v jednom státě, měli jsme spoustu vazeb. Dobře situovaní Češi tam tehdy hojně jezdili na dovolenou. Objevily se termíny jako Slovanské Alpy, Češi tam pomáhali budovat turistickou infrastrukturu. Dodnes tam například v horách funguje Česká chata. Tehdy taky Slovinsko vstupovalo i do české literatury, psali o něm třeba Jan Neruda, Gabriela Preissová, inspiroval se jím i básník Karel Šiktanc.

Společná témata

Kterým z vašich překladů by měl začít člověk nedotčený slovinskou literaturou?

Asi nejpřekládanější současný autor a skvělý esejista je Drago Jančar, jemuž jsem loni přeložil román A láska samotná. Je mistr kompozice, dokáže vystihnout tragičnost středoevropských dějin a umí vytáhnout trpkost lidského života.

Jaká témata řeší?

Často se týkají druhé světové války. Společný máme třeba odsun Němců, který se tam – podobně jako u nás – dlouho neřešil. Bralo se to prostě stylem „oko za oko a dobře jim tak“. Až v devadesátých letech začali historici upozorňovat na to, že všechno nebylo úplně OK. Že Němce a lidi podezřelé z kolaborace zavírali do pracovních lágrů, kde tito žili v podobných podmínkách jako zajatci v koncentrácích, nebo byli likvidováni bez soudu v lesích. Levicový odboj popravil při takových čistkách tisíce lidí.

Pak tu před námi leží onen oceněný překlad Nekropole od Borise Pahora. O čem píše on?

Pahor byl nestor slovinské literatury. Žil v Terstu a to město je jedním ze dvou jeho klíčových témat. Narodil se v roce 1913, brzy se rozpadlo Rakousko-Uhersko a Italové na základě Londýnské dohody z roku 1915 obsadili třetinu dnešního Slovinska. Pahor pak zažil Mussoliniho fašistický teror ve 20. a 30. letech. Zákaz výuky slovinštiny na školách, včetně zákazu dávat dětem slovinská jména a trestů pro ty, kdo mateřštinou promluvili. O těchto traumatech píše.

A druhé klíčové téma?

To byly koncentrační tábory, což je případ Nekropole (vyšla 1967, česky 2022), asi nejvýznamnějšího románu na toto téma ve slovinské literatuře, dnes přeloženého už do dvaceti jazyků. Pahor strávil zhruba rok v různých koncentrácích, v Dachau, Doře či v Natzweiler-Struthof v dnešní Francii. V knize ztvárňuje svoje vzpomínky, až dokumentárně popisuje každodennosti hrůz v táborech a zachycuje ztrátu lidství, po níž z vězňů zůstávají jen stíny bez vlastní vůle.

Jak se v literatuře odrazil konflikt rozpadající se Jugoslávie v 90. letech minulého století?

O tom píše Goran Vojnović. Je výrazně mladší než předchozí dva autoři. Pahor zemřel v roce 2022 ve 108 letech, Jančarovi je 75. Vojnović je ročník 1980, takže logicky i způsob vyprávění je jiný. V první knížce (česky Proč na tebe každej sere, 2008 – pozn. aut.) přinesl téma Slovinska z pohledu přistěhovalce, jehož rodiče sem přišli za prací z jiných částí federace. A on vypráví, jak se jim žije ve většinově slovinském prostředí, které si navenek zakládá na tom, jak je tolerantní, ale ve skutečnosti na ně hledí skrz prsty.

A druhá knížka, která před námi leží?

V knize Moje Jugoslávie pak Vojnović řeší, co se dělo za války v 90. letech. Jak poznamenala lidi nejen během konfliktu, kdy třeba přišli o někoho blízkého. Díky časovému předělu mezi dvěma rovinami vyprávění a na pozadí cesty po bývalé Jugoslávii vypravěč ukazuje, jak konflikt vztahově ničil rodiny ještě deset a více let po válce samotné. Mentálně to v lidech zůstávalo.

Proč se oblékala dvakrát?

Z databází se zdá, že slovinské knihy píší skoro jen muži…

V minulosti opravdu byla slovinská literatura hodně maskulinní. A ženy narážely na dost drsný odpor chlapů. Po roce 2000 se začalo objevovat mnohem víc žen, podobně jako u nás. Teď jsem dočetl knihu Mojstrovina (Mistrovské dílo) od Any Schnablové, což je příběh milostného vztahu mezi autorem románu a redaktorkou nakladatelství za komunismu, která z prospěchářství donáší tajné policii.

Když něco stojí za překlad, nosíte nakladatelům tipy? Nebo spíš oni oslovují vás?

Někdy přijdou, ale nebývá to úplně časté. Oslovili mě třeba v případě Jančara. Je to přece jen vyhlášené jméno. Ale knížky od Vojnoviče i Pahora byly moje iniciativa. Většinou přeložím pár stránek na ukázku, napíšu k tomu nějaký komentář a zkusím oslovit nakladatelství.

Když autor žije, jste v kontaktu v době překládání?

Někdy ano. Zrovna u Jančara to bylo potřeba. V románu A láska samotná je scéna, kde žena ráno vstane, obleče se, něco řekne… A pak tam zase byla věta, že se obleče. Tak to si říkáte, proč tam totéž dělá dvakrát. Napsal jsem autorovi a on odepsal, že se omlouvá a děkuje za opravu. Věta tam zůstala omylem.

S ostatními překladateli ze slovinštiny si konkurujete, nebo pomáháte?

Spolupracujeme zřídka, překládání je spíš samotářská činnost. Ale jsem třeba velmi vděčný, že mi kolegyně Hana Mžourková pomohla s redakcí těžkého překladu Nekropole. S Eliškou Oberhelovou jsme zase společně dělali krásnou knížku pro děti Hroší moudrost od Petra Svetiny.

V únoru má vyjít kniha Jezero od Tadeje Goloba. Je to temná detektivka, tedy úplně jiný žánr než dosud. Vybral jste si ji sám?

V tomto případě přišel nakladatel, jestli bych nevěděl o někom, kdo by to přeložil. Tak jsem řekl, že to rád udělám. Ve Slovinsku to byl bestseller, podle kterého natočili i televizní seriál. Jde o svižně vyprávěný thriller z Bohinjského údolí v Alpách a pro mě je to nová zkušenost díky termínům z lékařského a farmaceutického prostředí. A už mám přečtené i další díly, kdyby byl zájem.