I Češi byli uprchlíci, inspirujme se třeba příběhem „moravského Marka Pola“

Začněme dobou relativně nedávnou. Zkraje devadesátých let se řada krajanů vrátila ze zahraničí do tehdejšího Československa, respektive Česka. Chtěli pomáhat s obnovou demokratického státu. Někteří z nich ale byli zklamaní. Proč?

Přijeli po čtyřiceti letech do země, kterou už neznali. A to přivítání leckdy nebylo zrovna pozitivní. Lidé jim říkali: „My jsme tady trpěli a vy jste se válel na Floridě?!“ Velká škoda, že se k nim takhle náš národ zachoval, protože to byli mezinárodně respektovaní ekonomové, sociologové a další odborníci. Některé emigranty ten pohrdavý postoj natolik odradil, že už sem přestali jezdit. Jiné zase znechutilo handrkování s úřady kvůli restitucím. Náš postoj k emigrantům po celém světě je stále nedořešený. Stačí si vzpomenout na ekonoma Jana Švejnara z Kolumbijské univerzity, který kandidoval proti Václavu Klausovi v prezidentské volbě. Mnozí se na profesora Švejnara dívali s despektem jen kvůli tomu, že žil řadu let v zahraničí.

Ostatně politika vás zavedla právě mezi krajany. Co byl ten první impulz?

Psal jsem disertaci o Petru Zenklovi, byl pražským primátorem a ministrem v poválečné vládě. V roce 1948 emigroval do Ameriky, stal se předsedou Rady svobodného Československa a významnou osobností krajanské komunity. Během rešerší k disertaci mi došlo, že nejen Zenklův příběh, ale ani další osudy Čechoslováků ve světě nejsou nijak systematicky zpracované. Od roku 2012 se jim věnuji a nepřestává mě fascinovat, kolik zajímavých umělců, vědců nebo politiků se prosadilo doslova po celém světě.

INSPIRACE NA ŠKOLÁCH

Čím to je, že u nás není žádný systematický výzkum na toto téma?

Řadu let fungovalo Centrum exilových studií v Olomouci, ale skončilo kvůli nedostatku financí. Aktuálně není v Česku ani jeden akademický pracovník, který by měl pravidelné přednášky či semináře o krajanech. Snažím se tohle téma popularizovat na školách – od základních až po univerzity. Nabízím jednorázové přednášky nebo přednášková pásma. Chci nadchnout mladé lidi, aby se věnovali dokumentaci těchto příběhů. Na začátku přednášky většinou studenti moc netuší, co od toho mého vyprávění čekat. Po hodině a půl, kdy slyší, co vše krajané zažili a dokázali, jim začne šrotovat v hlavě, že možná mají taky někoho v příbuzenstvu, kdo má vazby v zahraničí.