Česká záliba v alkoholu je historická, za Karla IV. musela být réva na každém jižním svahu

Čím si adiktolog připíjí na oslavách?

Nejsem abstinent, ale nemám ani nic, co bych pil tradičně. U rodinného stolu si připijeme tím, co si kdo přeje.

A kolik alkoholu vypijete?

Alkohol si dám, když na něj mám chuť – a tu naštěstí nemám denně. Mám záklopku, ve větším množství už mi nechutná. A na žízeň piju vodu.

V rozhovorech říkáte, že česká kultura je proalkoholní, problémy s pitím jsou u nás častější. Častější než kde?

Častější než ve většině světa. Evropa je nejvíc alkoholizovaným světadílem a my jsme na předních příčkách. Aktuálně soutěžíme o první místo s některými pobaltskými státy. Byli jsme nejvýš v konzumaci piva, ale za posledních patnáct dvacet let se jeho spotřeba výrazně snížila. Nahoru šla naopak konzumace vín a lehce i destilátů. Srovnávat se tedy můžeme jak se zeměmi s tradičně vysokou spotřebou piva, tedy s Německem nebo Belgií, tak i s typicky vinařskými státy. Francie a Itálie ale v poslední době spotřebu vína snížily, což vedlo k tomu, že si například Francie výrazně polepšila ve statistikách jaterních cirhóz. U nás je spíš opačný trend.

Mají středomořské státy, kde se víno běžně konzumuje třeba i k obědu, víc alkoholiků než my?

Všude, kde se konzumuje hodně alkoholu, je také významně větší počet závislých než tam, kde se pije méně. A je jedno, jestli je to pivo, nebo víno. Když třeba srovnáte středomořské státy se Skandinávií, kde je spotřeba alkoholu dlouhodobě nižší, bude tam i méně lidí, kteří mají s alkoholem problém.

Čím si české zalíbení v alkoholu vysvětlujete? Jde o historickou záležitost související například s tradicí pěstování chmele i vinné révy?

Bezpochyby, kořeny sahají nejmíň do středověku. Za Karla IV. musely být vinnou révou osázeny všechny jižní svahy, jinak se platily pokuty. Důkaz najdete i na zahradě naší kliniky, kde jsou vinice na dobových rytinách. Tradici u nás má nejen chmel a pivo, ale právě i víno. A od doby, co se objevily destiláty, tak i ony. Záleží na oblasti. Podle toho, jestli pacient přichází ze severní, nebo jižní Moravy, například dokážeme odhadnout, co bude hrát významnou roli v jeho skladbě nápojového lístku.

Na severu destiláty, na jihu víno?

Přesně tak. Historicky vyšší spotřeba destilátů na severu Moravy, vína na jihu a piva v Čechách je uvedena už v publikaci Zpráva zemského výboru království Českého o rozšíření moru kořalečního v království Českém z roku 1901.

Zároveň s vřelým vztahem k alkoholu jsme i zemí, která je průkopníkem v protialkoholní léčbě. Právě v Praze vznikla první záchytná stanice na světě, a to už v roce 1951.

Záchytky jako místnosti, kde nechali opilce vyspat na slamníku, už předtím existovaly ve Spojených státech i v Sovětském svazu, ale tam to mělo spíš policejní charakter. Naše prvenství spočívalo v tom, že Jaroslav Skála otevřel záchytku jako zdravotnické zařízení. Koncipoval to tak, aby lidem, kteří mají problém s alkoholem, nabídl azyl. A když v bezpečí vystřízlivěli, nabídl jim pomoc s řešením problému.

Dá se tedy říci, že jsme byli v léčbě závislostí průkopníky?

Skála se inspiroval třeba myšlenkami Anonymních alkoholiků, sdružení, které vzniklo ve Spojených státech v roce 1935. Na podobných principech tu založil klub pod akronymem KLUS – Klub lidí usilujících o střízlivost, existuje dodneška. Jenže to bylo 10. února 1948. Pak přišel Vítězný únor a komunisti řekli, že se lidé anonymně scházet nesmějí. Proto Anonymní alkoholici v České republice oficiálně vznikli až v prosinci 1989.

Ale Skála ten klub vlastně nezrušil, ne?

Nezrušil, jenom ho převedl pod zdravotnickou instituci. Byl průkopníkem v pojetí komplexního charakteru léčby – psychoterapie s podpůrnou farmakoterapií. Začínal s antabusovou léčbou hned poté, co antabus v Dánsku vynalezli. Tuhle metodu používáme dodnes. Kromě medicíny vystudoval FTVS, a tak do léčby zařazoval pohyb a sport. To bylo inovativní. Sám začínal jako mladý lékař na psychiatrické klinice, kde pacienti byli především na lůžku, léků moc nebylo, psychoterapie vzácně.

Kdo platí výzkum

Vy se adiktologii věnujete celou kariéru. Jak se za tu dobu proměňoval vztah Čechů k alkoholu?

Oproti roku 1948, kdy byla založena naše klinika, je nárůst (počtu závislostí) asi trojnásobný. K lepšímu se změnila nabídka nealkoholických nápojů. Problém je ale s cenou, pivo je u nás pořád levné. Nicméně zásadně se změnila situace v tom, že když někdo nepije, není už tolik středem pozornosti, není divný. Mění se i postoj lidí k životnímu stylu, lidé si víc uvědomují zdravotní rizika alkoholu a ne každý abstinent je vnímán jako vyléčený alkoholik. Přestalo platit, že kdo vypije víc, je lepší. Změnil se i postoj ke kouření. Což jsou dvě věci, které spolu souvisejí: lidé, kteří se sem přicházejí léčit kvůli alkoholu, mívají problém i s nikotinem.

Znamená to, že prostě mají sklon k závislostem?

Ano, ale roli hraje víc věcí. Eduard Urban vydal v 70. letech knížku, která se jmenovala Toxikománie, a použil tam takový model interaktivního čtyřstěnu drogových závislostí. Jsou tam klíčové tři prvky, které označil jako člověk–droga–prostředí. Záleží na dispozici, zdraví, toleranci, látce, dostupnosti, legálnosti té substance a na prostředí, ve kterém vyrůstáte, třeba jestli vás učili, že oslava bez přípitku není oslava a oběd bez piva není oběd. Důležitým faktorem někdy bývá spouštěč. Něco se stane – přijdete o blízkého, o práci, dostanete se do dluhů, nevíte, kudy kam… Ale tenhle faktor tam není vždycky, zatímco ty tři klíčové, o nichž jsem mluvil, ano.

V souvislosti s alkoholem se každou chvíli objevují nové výzkumy. Tu je sklenička červeného denně dobrá na srdce, jindy zase zvyšuje riziko rakoviny prsu. Tu je pivo až dvě denně v pořádku, jindy zabíjí. Jak se v tom vyznat?

Zkuste vždycky zjistit, kdo tu studii zadal, kdo ji sponzoruje. Jestli je to opravdu nezávislý výzkum, jestli má úroveň vědecké práce, jak byl dělaný, jestli to někdo oponuje…

Vybavuje se mi nejeden výzkum údajně prokazující prospěšnost červeného vína.

Některé výzkumy přímo podporují výrobci vína. Doporučení ohledně červeného se postupně ustálilo na tom, že když si muž a žena otevřou lahev, muž má vypít čtyři deci a žena tři. To by plus minus odpovídalo nízkorizikové konzumaci, pokud neprobíhá denně. Ale dnes není definovaná žádná dávka, která by byla bezpečná. V rámci týdne by měly být aspoň dva dny, kdy alkohol nepijete vůbec, aby měl organismus čas na regeneraci. I tak ale riziko stále existuje, a to i pro zdravé dospělé. Pokud má člověk zdravotní kontraindikace, neměl by pít alkohol vůbec. Není žádný stav, při kterém by se řeklo, když budete pít, zlepší se to.

ZÁVISLOST VZNIKÁ POMALU

Pojďme teď k alkoholové závislosti. Kdy by měl člověk zpozornět?

Zrada je v tom, že závislost na alkoholu vzniká relativně pomalu, většinou několik let. Pozornosti uniká, že se situace mění. Používáme klasifikaci, jejíž diagnostická kritéria uvádějí šest příznaků, z nichž musí být za uplynulý rok přítomny minimálně tři, abychom stanovili syndrom závislosti na psychoaktivní návykové látce. Používají se pro alkohol i jiné návykové látky.

Která kritéria to jsou?

První je bažení, tedy touha, která se nedá vůlí ovládnout. Není to senzorická chuť se napít, ale potřeba cítit psychoaktivní účinek etylalkoholu, po kterém se člověk cítí líp. Druhý příznak je problém s kontrolou v užívání látky. Člověk se napije i v situaci, kdy by pít neměl, například když ví, že ještě bude řídit auto. Další dva příznaky souvisí s takzvanou fyzickou závislostí. Je to zvyšující se tolerance vůči účinkům, tedy zvyšování dávek, a odvykací stav. Zapomenete si koupit lahev, všude už je zavřeno a vám se v horizontu hodin rozvine „absťák“.

Co další kritéria?

Dál je to postupné zanedbávání jiných potěšení a zájmů – člověku se mění systém hodnot. Dřív ho něco bavilo, ale teď už to není důležité. Rodina, práce, kamarádi, sport… hlavní potěšení je napít se. Poslední příznak je pokračování v užívání i přes zjevný průkaz škodlivosti. Už se něco stalo, přesto člověk pije dál. Libovolná kombinace minimálně tří z těchto šesti kritérií rovná se syndrom závislosti. U alkoholových stavů jsou většinou přítomné všechny.

Když se člověk otestuje a má pocit, že k problému směřuje, má rovnou vyhledat lékaře?

Doporučil bych jít si o tom s někým popovídat. Obvykle už to člověku předtím říkají ostatní, ale na ty on většinou nedá.

Komu ještě pomůže ambulantní léčba a kdo už potřebuje pobytovou odvykačku?

Lidé často zkouší snižovat dávky. Někomu se to povede v rámci ambulantní léčby, když to nejde, doporučuji rezidenční léčbu. Sice to znamená vzít si neschopenku nebo volno, je to ale násobně účinnější. Efekt několika týdnů nebo měsíců je výrazně vyšší než chodit léta do ambulance a mít propady. Ten, kdo má těžké odvykací stavy a není schopen zahájit abstinenci sám, odvykačku formou hospitalizace potřebuje bezpodmínečně.

Posunují se nějak metody léčby alkoholismu?

Ani ne, základem je psychoterapie, ve farmakoterapii převládá antabus a přibyly léky, které dokážou výrazně potlačit dychtění po alkoholu. Zásadní pozornost ale dnes věnujeme léčbě častých přidružených duševních poruch, zejména úzkostných a depresivních.

V podcastu Vinohradská 12 jste vloni na jaře říkal, že k rizikovému pití má nakročeno asi patnáct procent Čechů. Co znamená „mít nakročeno“?

Může se stát, že člověk pomalu a nenápadně zvýší dávky a frekvenci pití. Ne jedna sklenička jednou nebo dvakrát týdně, ale pořád a víc. Rizikové je i takzvané binge drinking, nárazově vysoký příjem alkoholu, který hrozí intoxikací nebo nepříjemnými stavy druhý nebo třetí den. Člověk třeba přes týden moc nepije, protože od rána do večera pracuje a ani se napít nepotřebuje, ale o víkendu pravidelně vypije hodně.

Ženy v rizikovém pití dohánějí muže. Čím si to vysvětlujete? A obecně vzato – mají muži k alkoholismu větší sklon než ženy?

Muži mají větší sklon k alkoholismu vzhledem k tomu, že pořád ještě pijí víc než ženy. Zase platí, že kde se víc pije, tam je větší riziko. Ženy ale dohánějí muže v sociálním chování. Dnes už nikoho nepřekvapí, že si žena dá velké pivo, a když ji potkáme opilou, řekneme si, že měla s kamarádkami veselý večer. Je to taková zvláštní forma rovnoprávnosti. V čem ale ženy muže dohnat nemohou, je alkoholdehydrogenáza (ADH), tedy hlavní enzym, který odbourává etylalkohol. U žen je ho v organismu méně, což může být paradoxně protektivní faktor.

RIZIKO PSYCHOTICKÝCH PORUCH

Když jste s adiktologií začínal, jaké typy drog byly v Česku, respektive Československu nejčastější?

Alkohol a nikotin jako dnes. Nikotin sice klesá, ale problém je to u dětí. Ty podle posledních studií tolik nepijí, ale užívají jiné návykové látky. Dnes už se téměř nesetkáme s barbituráty, nahradily je benzodiazepiny – uklidňující léky jsou evergreen posledních dvaceti třiceti let. Zásadně se pak změnilo spektrum nelegálních drog.

Jak?

Když jsem začínal, byl heroin vzácnost, užívala se třeba droga známá jako „braun“, kde hrál klíčovou roli kodein. Pervitin se už tehdy užíval masivně, teď to ještě narostlo. Nepotkávali jsme se s lidmi závislými na konopí. To má dnes výrazně vyšší obsah THC než před třiceti lety. Syntetické kanabinoidy u nás neexistovaly. Přibývají pacienti, kteří mají závislost na látkách, jež tady vůbec nebyly, třeba HHC nebo kratom, tradiční droga v Thajsku.

Jaký typ drogově závislých se k vám dnes dostává nejčastěji?

Říkáme, že alkohol je droga. Pořád je nejčastější taky proto, že je legální. Z nealkoholových drog je to bezpochyby pervitin, nahoru jdou opiáty, syntetické opioidy, analgetika, třeba fentanyl. Zatím to není takové drama jako ve Spojených státech, ale dá se očekávat, že by brzy mohlo být.

Jak se díváte na legislativní procesy v Česku a jinde na světě? Měla by být například marihuana nebo psychomodulační látky jako kratom legální, podobně jako cigarety a alkohol?

Nejsem příznivcem legalizace. Vydali jsme odborné vyjádření za psychiatrickou společnost, ve kterém upozorňujeme na riziko psychotických poruch, o kterém se moc nemluví. Z historické zkušenosti je navíc známo, že v okamžiku, kdy se nějaká droga zlegalizuje, se výrazně rozšíří její užívání a zneužívání. Stále máme značný problém s alkoholem a nikotinem a nepřijde mi rozumné přidávat k tomu další látky. Při zvýšené poptávce pak navíc stejně bude zájem o levnější, nelegální podobu.