Žijí spolu, ale jsou si cizí

Když jsem v březnu 2016 posílala do nakladatelství knihu Hana, myslela jsem si, že už žádnou další knihu nenapíšu. Po několika letech strávených četbou a poslechem svědectví o tragických událostech a smutných lidských osudech, psaním o zlu, které dokáže způsobit člověk člověku, jsem se cítila unavená a bez energie.

V hlavě mi však leželo téma, které se v mých předchozích knihách jen mihlo a nikdy nedostalo větší prostor. Téma špatné komunikace, nebezpečné síly slov a neporozumění. V hlavě se mi rýsoval příběh o lidech, kteří by si měli být nejbližší a jeden druhému oporou, ale přestože žijí vedle sebe, nedokážou se domluvit a nic o sobě nevědí.

A tak jsem znovu sedla k počítači a začala psát Tiché roky. Kniha je příběhem otce Svatopluka a jeho zvláštní dcery Bohdany. Žijí v jednom domě, jedí u jednoho stolu, přesto jsou si cizí. V jejich životě se stalo něco, co mezi ně vrazilo klín, a i když je ta situace trápí, nejsou schopni a možná ani ochotni přijít věci na kloub a vztah urovnat.

Chvíli jsem nevěděla, kdo bude příběh vyprávět. Pak jsem se rozhodla, že budu k hrdinům spravedlivá a každý z nich dostane svůj hlas. A tak se čtenář dovídá o postavách to, co ony o tom druhém netuší. Odhaluje příčiny Svatoplukovy zatrpklosti i Bohdaniny jinakosti. Tuší, jak málo by stačilo, aby byli šťastnější – jen si sednout a promluvit si.

V mých předchozích knihách za to špatné, co se postavám přihodilo, mohly převážně „velké dějiny“. V knize Tiché roky si za to můžou samy.