Silvestr s panem Skořice. Peklo pro živého tvora v podobě zábavní pyrotechniky

Podle barvy srsti se jmenuje Skořice. Tak ho ale oslovujeme, jenom když se na něj zlobíme, což je málokdy. Nejčastěji mu říkáme Skořík, někdy třeba i Skořislav. Je to pes, kluk. 

Patří dívce našeho syna a na přelomu roku jsme ho dostali na hlídání, aby unikl rachejtlím. Odjeli jsme s ním sto kilometrů od Prahy a prochodili dlouhé hodiny kolem rybníků, přes louky a lesy. Na volno, bez vodítka. Šťastní, že můžeme být venku.

Na silvestra jsme ho museli nechat doma – věděli jsme, že jakmile zaslechne ránu, splaší se a může zdrhnout tak daleko, že už se nenajdeme. Mrzelo nás to a každou chvíli jsme si říkali, jak by se mu výprava kolem potoků a skal líbila.

Večer jsme ho litovali ještě víc. U nás na vsi bylo jako obvykle ticho, ale za kopcem se pálilo jako o život. Pohled na Skoříka byl drásající: ocas protažený pod tělem, cvakající čelisti, děs v očích. A zoufalé skákání na kliku od dveří – pokusy o útěk. 

Trvalo to několik hodin a nic nepomohly hudba ani mluvené slovo, jimiž jsme se snažili ho oblafnout. Vzdálené dělobuchy, které jsme my lidi skoro neslyšeli, ho přiváděly k šílenství. Nakonec zalezl v podivně zhroucené poloze do rohu mezi dříví. 

Ještě další ráno jsme ho museli přemlouvat, aby se šel vyvenčit – Skoříka, který je jindy radostí bez sebe, jakmile otevřeme dveře! Teď se nám držel ustrašeně u nohou a k našemu úžasu nereagoval ani na hozený klacek či tenisák.

Poprvé jsem viděl na vlastní oči, jaké peklo pro živého tvora může znamenat takzvaná zábavní pyrotechnika. A říkám si, že po tomhle zážitku už asi nedokážu odpálit ani „včeličku“ či jinou dětskou petardu.