Martin „Mikýř“ Mikyska: Vyhlásil jsem válku ezokokotství

Které tvé video má nejvíc zhlédnutí?

Upřímná odpověď  bude smutná. Je to rozhovor s influencerkou Shopaholic Adel, který má jeden a půl milionu zhlédnutí. 

Ten jsem viděl…
… a nechápavě si mnul oči!

Trochu bizár, uznávám. Taky neříkám, že jsem na to pyšný.

Když jsi na začátku toho videa říkal, že věnuješ veškerý finanční výtěžek na pomoc jezevčíkům, myslel jsem si, že žertuješ.

Vůbec ne.

Viď? Při rozhovoru nám běhá pod nohama tvoje jezevčice.

Že věnuju vydělané peníze za tak zvláštní rozhovor na dobrou věc, to je zároveň lehce ironická narážka na Kazmu; ten když balancuje na hraně morálky, obvykle ho zachrání nějaká charita, se kterou svůj projekt spojí… Ale nejdřív bych měl možná vysvětlit, jak k mému setkání se Shopaholic Adel došlo. Kolega moderátor Koťák, se kterým jsme sdíleli kancelář, ji pozval k sobě a já měl zároveň od Adély hlasovku, že jestli chci mít dobrý rozhovor, ať udělám video s ní. Proto jsem přišel na konec toho Koťákova natáčení a zeptal se, jestli opravdu zvládne ještě jedno, ale ani mě nenapadlo, co z toho vznikne. Když jsme pak rozhovor s klukama stříhali, došlo nám, že z toho vůbec nechceme profitovat.

Ona ti tam třeba odkýve, že „NASA vymyslela bouřky, aby zakryla vesmírné bitvy“, a podobně. Ty si děláš srandu, ona podle všeho odpovídá vážně. Je ta dívka v pořádku?

Nějakou poruchu osobnosti nejspíš má, myslím, že se tomu říká inverzní narcismus. To znamená, že je člověk na jednu stranu zahleděný do sebe, ale zároveň se staví do pozice oběti a má tendenci svalovat vinu na druhé. Adéla občas taky dovede být zlá a tahle kombinace způsobuje, že je hodně sledovaná.

I oblíbená?

To ani ne. Část lidí ji sleduje jako zjevení a další monitorují různé přešlapy; Adéla se třeba mizerně stará o zvířata, podezřele jí umírají morčata, vypustila králíka do přírody a tak dále. Primární emoce, kterou vyvolává, je bohužel posměch.

Proč myslíš, že se váš rozhovor stal tak virálním?

I mě překvapilo, jak se vyvinul. Před rokem jsem se rozhodl dělat tyhle komediální rozhovory, kdy se s hostem snažíme nachytávat jeden druhého, je to vlastně přátelské pošťuchování, ale Adéla formát buď nepochopila, nebo možná jo – a tím pádem je geniální, protože odpovídala naprosto originálně. Spíš bych si tipl, že platí možnost první.

Co se stalo, když jste ten rozhovor vydali?

Nic moc jsem nečekal, protože na jiných videích pracujeme týdny nebo měsíce, ale tady jsem zplodil rozhovor, jehož příprava trvala deset hodin. Jenomže on měl hned za první den asi půl milionu zhlédnutí. Musel jsem začít přemýšlet, jestli to je vlastně v pořádku, protože u takového videa lidem není úplně jasné, jestli si oba protagonisté dělají srandu, nebo spíš jeden šikanuje druhého. Vyvolává to reakce. Část diváků si kladla otázku jako já, jestli je to etické, ale spíš jsem se bál nátlaku na tu Adélu. Denně jsem se jí pak ptal, jak posměch a urážky zvládá, a byl jsem připravený smazat video při prvním náznaku, že jí to je nepříjemné. Jenomže Adéla ujišťovala, že nenávistná zpětná vazba není o nic horší než kdykoliv jindy a že ji rozhovor bavil.

Na jednu stranu jsi měl radost z vysoké sledovanosti, ale zároveň sis nebyl jistý, jestli nezpůsobuješ zbytečný hejt?

Ze sledovanosti jsem kdovíjakou radost neměl. Náš rozhovor jsem oceňoval na nějaké komediální úrovni, ale spíš jsem se bál možných dopadů. Vlastně dodnes si nejsem jistý, jestli mi tak snadná práce za rekordní čísla stála. 

A opravdu jsi pak věnoval peníze na jezevčíky?

No jasně! K takovému rozhovoru jsme radši nedávali žádnou reklamu, nechtěli jsme do toho zatahovat kohokoliv z našich partnerů, ale po čase jsme aspoň vzali všechny peníze, které video vydělalo na YouTube, nějakých sedmdesát tisíc, a hodili je spolku Jezevčíci v nouzi.

Jezevčíci bývají v jiné nouzi než ostatní psi?

Kvůli svým dlouhým tělům jsou náchylní k problémům se zády a někteří končí s kolečkama pod zadkem, protože jim přestanou fungovat zadní nohy. Musíš je trénovat k tomu, aby například neskákali z výšky, což není jen tak, protože oni moc necítí strach. 

Lidé se svým psům často podobají. Myslíš, že to platí i u tebe?

Jsem malej a mám krátký ruce. Díky těm krátkým rukám ale dokážu zvedat na benchi solidní váhy…

Nejtěžší rozhodnutí

Čeká tě oslava třicetin. Jak na tebe tohle číslo působí? 

Cítím, že už jsem dospělej a musím mít nějakou zodpovědnost. Vědět, kam směřuju, a vytvářet výchozí podmínky pro budoucí rodinu.

Přítelkyni máš, pracovně se ti daří, určitě si špatně nevyděláváš…

S těmi penězi je to komplikovanější. Člověk v mé pozici na sobě musí neustále pracovat, protože pokud se přestane učit nové věci a zvyšovat si odbornost, rychle všechno ztratí. Zatím nemám pocit, že už bych v životě měl vyhráno. Nejspíš jsem na dobré cestě, pár věcí se podařilo, ale třeba z toho, jak jednou dokážu zaopatřit rodinu, mám strach pořád. Každopádně o tom, kam směřuju, je asi rozhodnuto – nejtěžší životní rozhodnutí už mám za sebou.

To přišlo kdy?

Když jsem si vybíral budoucí kariéru. Vystudoval jsem obor oceňování podniků, který nabízel jistotu a mohl jsem v něm pak v klidu vydržet třeba do sedmdesáti let. Jenomže já si nakonec vybral obor jiný, a to videoprodukci. Věděl jsem, že když do toho vložím hodně energie, vydělám lepší peníze než ve znaleckém ústavu na oceňování podniků, ale že mě zároveň čeká mnohem konkurenčnější prostředí a větší tlak na to, abych držel krok s dobou.

Rozhodl ses podle všeho správně. Pro videa.

Jo, ale pak s tím ještě nečekaně zamával covid, kdy mi vypadly všechny zakázky. Nebylo do čeho píchnout, tak jsem přijal dříve několikrát odmítnutou nabídku, abych dělal vlastní show na Mall TV, a takhle jsem se stal youtuberem.

Nebudu tě trápit otázkami na celý tvůj život, ale dvě data mě zajímají. Jaký jsi byl přesně před dvaceti lety?

Kolem desátých narozenin? To jsem miloval hory, začínal dělat snowboarding na slušné úrovni a bavilo mě učit se nové triky. 

Odkud pocházíš, z Chrudimi?

V Chrudimi jsem se jen narodil, protože tam máma pracovala jako gynekoložka. Jinak jsem celý život v Praze, odkud jsme jezdili na chatu do Špindlu – tam jsem trénoval a postupně se dostal do juniorské reprezentace. Díky závodění jsem dost cestoval po světě, takže dětství a dospívání byly nádherné.

Mělo na tebe mámino zaměstnání nějaký dopad?

Asi do šesti let jsem byl zmatený. Máma po návratu z práce říkala, že „dneska odrodila tři děti“ nebo „dneska bylo v práci peklo, odrodili jsme jich pět“, a já si myslel, že v našem společenství fungují jakési včelí královny, které produkují a rodí děti pro ostatní páry, které si je pak jen vyzvednou… Ale dnes už se orientuju, takže dobrý. 

Jak vaši řešili dilema, jestli se máš věnovat víc sportu, nebo škole? 

Brzy jsem byl v reprezentaci a na gymplu mi dali individuální vzdělávací plán. V Praze jsem normálně chodil do školy a potom odjel třeba na měsíc do Colorada. Měl jsem spíš vysokoškolský systém, kdy se člověk učí nárazově velké obsahy, a to mi vyhovovalo. 

Myslíš, že z návyků někdejšího vrcholového sportovce těžíš dodnes? 

Dalo mi to všeobecnou pohybovou zdatnost, což jednou můžu předávat potomkům – přinejmenším na horách jim budu spíš parťákem než dozorem, na to se těším. Ale z hlediska nějaké disciplíny? To nevím. Snowboarding nebyl vždycky sportem jako dnes, kdy musí být závodník strašně cílevědomý, neustále se protahovat, ve volných chvílích skejtovat, skákat na trampolínách, být dobrým gymnastou… Já začal závodit v době, kdy takové tlaky nebyly.

Spíš jsi jen jezdil, zkoušel triky, a stejně jsi držel krok se špičkou? 

Vlastně jo, jenomže pak už se s každou další sezonou rozšiřovaly nůžky. Cítil jsem, že nemám talent, potenciál ani dostatečný vnitřní oheň na to, abych se udržel na mistrovské úrovni, takže jsem od sedmnácti vnímal sport spíš jako zálibu, výbornou zkušenost do života – a i když jsem ještě pár dalších let závodil, víc jsem se už soustřeďoval na studium. Každopádně snowboard mě pořád baví natolik, že se každoročně aspoň jednou na hory dostanu a zkouším si někdejší triky udržet.

Chtěl jsem se zeptat ještě na dobu před deseti lety, ale ty o tom už vlastně mluvíš…

Kolem té dvacítky nastalo nejzmatenější životní období, protože jsem pořád ještě snowboardoval natolik, že nebylo možné začít se pořádně rozvíjet v ekonomickém oboru, který studuju. Právě proto jsem začal natáčet a rozvíjet se v té videoprodukci a grafice. Bavilo mě to, cítil jsem, že se praxí zlepšuju, a hlavně jsem mohl pracovat ve volném čase klidně i na horách.

Oceňování podniků ses naplno nevěnoval nikdy? 

Nakonec tři čtvrtě roku jo. Brzy mi ale došlo, že se oproti práci s videem zdaleka tak rychle nerozvíjím, a jak říkám, pohoršil jsem si finančně. Odešel jsem dělat videa na plný úvazek a zbytek znáš.

Čím sis vykompenzoval konec každodenního sportování?

Nejspíš právě prací. Moje současná tvorba znamená vedle zábavy taky stres a adrenalin – často si například říkám, jestli nepřijde další předžalobní výzva, ale beru to sportovně.

A občas nějaká přijde?

Jasně, ale zatím z toho nikdy nic nebylo. Snažím se rozkrývat nekalosti lidí, kteří jsou podle mě podvodníci, ale nemusí být nutně za hranou zákona, a takoví se samozřejmě brání.

Zvolil sis atraktivní metodu – vážná témata pojímáš zábavně a svižně, pochybným individuím se vysmíváš. Ten přidrzlý formát se k tobě, řekl bych, hodí.

Možná proto, že si odjakživa dělám ze spousty věcí srandu. Je to můj obranný mechanismus, jak zvládat svět a přistupovat k těžkým věcem – zasmát se. No a zároveň mám v sobě motor, který mě nutí řešit bezpráví, podle rodičů už od dětství, a nějak se to propojilo dohromady. Vlastně ani nevím: jak lépe můžu rozbíjet manipulace nebo lži než tím, že lháře a manipulátory zesměšním? 

Často to děláš hodně ostře.

Úroveň mého urážení je přímo úměrná tomu, jak zákeřné jsou byznysy, které zkoumám. Respektive zkoumáme, protože nás je v týmu nějakých šest a neděláme jen můj pořad. Někteří kluci zároveň vytvářejí influencerskou agenturu, která nabízí servis ostatním tvůrcům: poskytuje prostor pro natáčení, pomáhá s editací videí a podobně. Snažíme se nebýt závislí jen na tom, co zrovna vymyslím já.

Co ti zatím připadalo jako vrchol šmejdství na českém internetu?

Třeba Jiří Vokáč Čmolík je na mém žebříčku vysoko.

Toho si vybavuju. Nenabízel on důvěřivcům nějakou vlastní kryptoměnu? A neodstěhoval se pak na Kostariku?

No jo, kryptoměna kauri.

Jak to s ní dopadlo?

K záhubě byla odsouzena od prvního dne. Čmolík taky nabízel program Neurorestart, což je taková ezopseudověda založená na kvantovém mysticismu. 

Tomu nerozumím.

Různými zvuky a vibracemi slibuje lidem vyladit mozek na to, aby byli odsouzeni k úspěchu. 

Jestli si teď žije u oceánu, musí to být přesvědčivý člověk.

Přesvědčivý je, obstojný marketér taky, ale hlavně využívá osvědčený pseudovědecký mustr, který ovládá celá řada těchhle úspěšných internetových šarlatánů.

V čem to spočívá? 

Udělat masivní reklamu na YouTube a nabízet produkt, který jde prodat komukoliv. Vymyslet manipulativní argumenty, proč si to člověk má koupit – a co případně riskuje, když nekoupí. Když jsi zmínil Čmolíkovy kryptoměny, tam to bylo hezky vidět. Začal strašit, že naše měna ztrácí hodnotu, bárka se potápí, a kdo chce uchránit hodnotu svých peněz, musí přejít okamžitě jinam: Takže mi dejte ty své čím dál menší penízky a já z nich udělám velké… Tyhle byznysy mají jednu společnou vlastnost a tou je parazitování na lidech v krizi.

Říkáš šarlatáni, ale u některých si nejsem jistý, jestli jen nejsou úplně mimo realitu. Třeba modelka a sexuální koučka Helena Houdová, o které už jsi taky točil.

Mimo je určitě, ale škodí. Rozjela například velký byznys s nesmyslně přeceňovanou alkalickou vodou, snaží se to narvat všem, cena jejích kurzů je přepálená. A ano, může za tím být nezodpovědnost nebo hloupost, ale vypočítavost rozhodně taky. 

Že Houdová nabízí vylepšenou vodu, toho jsem si všiml, ale co má proti té běžné? 

Tihle lidé tvrdí, že rakovinotvorné buňky bují rychleji v kyselém prostředí, a tak je do okyseleného organismu potřeba dostat zásaditost, aby se vyrovnalo pH – a nemoci se přestanou projevovat, což je mnohonásobně vyvrácené tvrzení. Samozřejmě, vyvážená strava je pro zdraví důležitá, ale oni se snaží draze prodávat produkty s takzvaně zázračnými účinky. Vyloženě škodlivé být nemusí, jen by se daly určitě nabízet mnohonásobně levněji.

Proč jim na to spousta lidí skáče?

Líbí se jim představa jednoduchého řešení všech jejich problémů, ale problémy často spíš začnou, protože se kvůli tomu zadluží. Jedno z videí Heleny Houdové mi přišlo úplně šílené, i když sledovat tahle videa je strašné vždycky: zlobila se, proč lidé tolik řeší vysokou cenu jejích kurzů, online konferencí nebo zájezdů. Říkala, že přesně tohle myšlení je třeba změnit. Ať prý si nestěžují a raději udělají, co je v jejich silách, aby peníze sehnali, když jim to může o tolik zlepšit život… Tenhle predátorský přístup nemůžeš omlouvat tím, že je jen zmatená, ne. Snaží se oškubat zranitelné lidí a zneužívá jejich traumat.

Drahá církevní cesta

V prosinci jsi vydal hodinové video o praktikách scientologické církve v současném Česku. Bylo to tvé nejnáročnější natáčení? 

Stoprocentně. Trvalo pět měsíců, a to hlavně kvůli studiu té problematiky a schůzkám s jednotlivými aktéry – odborníky, bývalými i aktivními scientology nebo s jejich blízkými.

Měl jsi pochybnosti, jestli takové téma vzbudí mezi mladými lidmi z tvé cílové skupiny zájem? 

Je složité, takže jo, strach jsem měl, a čím déle jsme na tom pracovali, tím větší. Uvědomoval jsem si riziko, že to nedokážeme dobře podat. Že výsledek nebude srozumitelný ani zábavný a diváci ho odzívají. Navíc jsem si bohužel uměl spočítat, kolik nás tahle jediná epizoda stojí.

Kolik?

My v jednu chvíli pochopili, že za běžného režimu nedotáhneme scientology ani do Vánoc, a tak jsme u veškeré ostatní práce zatáhli za brzdu, což nás stálo asi dva a půl milionu korun. Ani do scientologického videa jsme nedali reklamu. Taky jsme za těch pár měsíců zdánlivé nečinnosti přišli o stovky přispěvatelů na platformě HeroHero, což je logické. Když si člověk za něco platí šest dolarů měsíčně a vidí, že tam čtvrt roku skoro nic není, příspěvky odhlásí. 

A proč jsi do videa, za kterým si stojíš, nechtěl reklamu?

Já tam scientology dost osočuju. Věděl jsem, že hrozí soudní spory, a nechtěl žádnou firmu vystavit kontroverzi ani se kvůli ní mírnit. Nás samozřejmě komerce živí, spolupráce s firmami navazujeme pořád, ale v případě tak náročné epizody o scientolozích nám připadalo dobré ukázat, že naším motivem není zištnost.

O video je nakonec zájem, už po týdnu mělo půl milionu zhlédnutí, ale stejně – byl to od vás risk.

Opravdu jsem myslel, že ho natočíme za výrazně kratší dobu. Jenomže potom jsem do tématu scientologie zabředl, byl jím fascinovaný, najednou jsem se nedokázal soustředit na nic jiného a nebyla to už možnost opustit.

Jak tě tohle téma vlastně napadlo?

Někdy před dvěma lety jsem se věnoval jiné zajímavé postavě českého internetu – Marku Kaletovi, který si taky říká Marcus Revolta.

Znám. Silný a charismatický chlap, něco mezi zápasníkem a raperem, ale s otravnými řečmi. Myslím, že se takovým lidem říká motivátoři.

To je on. Všiml jsem si ho jako internetového podnikatele, který říká: Potřebuješ vydělávat peníze a já tě to naučím, kup si moji knížku, objednej si u mě konzultaci jeden na jednoho za deset tisíc, přijď na moji motivační konferenci… Pak jsem zjistil, že taková motivační konference je vlastně jen prezentací podezřelých multilevelových firem, které tam verbují lidi do svých týmů jako nové prodejce všeho možného. 

Tenhle Marcus Revolta je pro tebe ve stejné kategorii jako třeba Čmolík?

To zase ne. Dokonce nevylučuju, že může mít pozitivní vliv na mladé kluky, kterým chybí silný mužský vzor. Když je ti šestnáct a snažíš se vyznat v tom, kdo vlastně jsi a co chceš, při sledování Marcuse Revolty si třeba řekneš: Začnu na sobě makat, cvičit, založím si živnosťák, budu podnikat, něco se sebou udělám. 

Tak o co jde?

Zpočátku jsem problém viděl opravdu v tom, že se až moc kamarádí s lidmi, kteří pracují v multilevelových schématech. Ta jsou opět nastavena na to, aby zneužívala lidskou důvěru – lákají na systém, díky kterému můžeš vydělávat obrovské peníze: „Přiveď  k nám tolik a tolik dalších lidí, vytvoříte prodejní tým, budeš ve vatě.“ Ve skutečnosti se to obvykle podobá pyramidové hře, což může začínat třeba už vysokým vstupním licenčním poplatkem… No a zároveň mi došlo, že jsou v Marcusově blízkém okolí scientologové, kteří postupují po takzvaném mostě k absolutní svobodě, což je z mého pohledu vymývání mozků. Proto jsem si chtěl ověřit, jestli to má oddělené a nabízí jen byznysově seberozvojové kurzy, nebo do toho zatahuje i duchovní oblast.

Na co jsi přišel?

Že to moc neodděluje. Takže jsem začal zkoumat, co je podstatou církevní části, a při četbě scientologických textů zjišťoval, že jsou plné nesmyslů a manipulace. Čím dál míň jsem chápal, jak si někdo může nevšimnout, že se mu ty knihy snaží změnit myšlení a udělat z něj poslušnou ovci.

Co tě zarazilo nejvíc?

Jak sebevědomě scientologové tvrdí věci, které lze snadno vyvrátit. Je tam třeba spousta bludů o zdraví, o fungování lidského těla… 

… dej mi příklad.

V klíčové knize Dianetika se dočteš, že sedmdesát procent všech onemocnění je psychosomatických a že právě scientologická, takzvaně dianetická metoda je všechna dokáže vyléčit se stoprocentní jistotou – a ta, co psychosomatická nejsou, často taky.

Dianetika je něco jako terapeutická metoda, která ze tvé mysli vymaže špatné zážitky? 

Tak nějak. Všechny problémy v tvém životě jsou způsobeny traumaty z minulosti, od kterých když se očistíš, dostaneš se do takové psychické pohody, že už nebudeš mít žádnou nemoc. V knihách naznačují, že takhle se dá vyléčit vlastně všechno včetně zhoubných typů rakoviny. Přiznávají, že to není uznaná forma léčby, ale vzápětí dodají: Při našich testech to vždy fungovalo.

Podobné věci tvrdí třeba i ta Helena Houdová, která není scientoložka. Slyšel jsem ji říkat, že když dlouho plakala, zmenšil se jí nádor…

Jasně, je to všechno na jedno brdo. Zdrojem ezokokotství bývá často ten takzvaný kvantový mysticismus.

Co si pod tím mám představit?

Podobní lidé tvrdí, že jakákoliv emoce má nějakou vibrační frekvenci a že události z minulosti i budoucnosti jsou těmihle vibracemi ovlivnitelné. Pokud má člověk nějaké staré trauma, musí ho vyčistit pomocí různých jimi nabízených metod, a potom se soustředěním na pozitivní věci dostane k úspěchům. 

Soustředěnost na pozitivní věci nemůže být nikdy na škodu.

Ano, základ v psychologii to má. Pokud myslím denně na svoje cíle, je větší pravděpodobnost, že na nich začnu pracovat. Ale tihle lidé se to snaží prokazovat „vědecky“, z hlediska kvantové fyziky a podobně. Čímž se z toho stává totální nesmysl, který často odvádí nemocné od soustředění se na to, co by jim skutečně pomohlo.

Chápu tvé rozhořčení, ale na druhou stranu, scientologů u nás moc není. 

K té církvi se u nás oficiálně hlásí jen asi čtyři sta příznivců, ale lidí, kteří navštěvují jejich kurzy nebo se zapojují do aktivit, aniž by věděli, že se jedná o scientologii, je mnohonásobně víc. Nevědomky se uvrtávají do komunity, která je může navést na církevní cestu. Ta je poměrně nebezpečná a hodně drahá.

Jak to myslíš, hodně drahá? 

Základní kurzy bývají levné, ale následují další kurzy a terapie, které už stojí desítky tisíc. Potom různé tréninky v zahraničí, což už jsou stovky tisíc, no a celková částka za tenhle takzvaný duchovní seberozvoj může být v řádu mnoha milionů.

Jací jsou scientologové, které jsi osobně potkal?

Úplně cukroví, fajnoví lidé, kteří se dokážou docela normálně bavit, což ale má svůj důvod – část scientologických kurzů je orientovaná na komunikaci, na trénink v prodejních metodách nebo na přesvědčování, že scientologie vyřeší jakýkoliv problém.

Co dalšího je ve tvých očích charakterizuje?

Obklopují se zase jen scientology. Hodně se orientují na produktivitu a výdělek, což je mimo jiné kvůli tomu, že na ně často bývá vytvářen tlak, aby se zapisovali na další a dražší kurzy – plus na to, aby přispívali významné částky církvi. Ti, kdo zbohatnou, přisuzují svůj úspěch scientologii, zatímco ti, komu scientologie zpřetrhá rodinné vazby nebo je finančně poškodí, jsou zapomenuti… A abych se vrátil k Marcusi Revoltovi a jemu podobným, to jsou vlastně živé reklamní poutače, které hlásají: Koukejte, jak můžete být se scientologií zdraví, silní, produktivní a úspěšní!

Nebavilo by tě vymýšlet investigativní pořady pro tradiční televizi?

Ne. Tam bych nemohl dělat tak svobodně. Nebyla by taková sranda a neužil bych si tolik kreativní tvůrčí práce, která mě baví nejvíc. Protože ta první část, studium problému a pátrání po podrobnostech, to je nutná bolest. Ale přemýšlení o tom, jak video následně zpracujeme, pro mě bývá odměnou.

Pustíš se ještě někdy do podobně náročného projektu, jakým byl ten poslední?

Rád bych, ale musím si dát trošku pauzičku. Doslova musím, od února do dubna budu v zahraničí, zatím ještě nemůžu prozradit důvod. Nebude to dovolená, ale těším se a určitě přijdu na jiné myšlenky. A pak se vrátím k nějaké investigaci. Mám vytipovaných pár dalších společenství, která se podle mě chovají manipulativně, tak si na někoho posvítíme.