Největší průšvihy českého stravování: Malinko zeleniny, moře soli a alkoholu

Zelí, houby, brambory, mouka, luštěniny, trocha kořenové zeleniny. Mléko a vejce. Na svátek husa, jednou začas zabijačka, nicméně maso na jídelníčku zdaleka tak často nebylo. Zhruba tak nějak vypadala strava obyčejné české rodiny v první polovině 19. století. 

Šlo o stravu ze zdrojů, které poskytovalo tehdejší zemědělství ve středoevropském klimatu – a taky odpovídala tehdejším možnostem skladování. Samozřejmě nebyly k dispozici takové suroviny, jaké měli třeba lidé žijící na jihu Francie nebo v italském Toskánsku. Nutně to však neznamenalo, že tehdejší strava a kuchyně byly obecně nezdravé. Češi a Češky se navíc o hodně více hýbali. 

Jak vysvětluje Anna Grosmanová, influencerka s účtem Foodpioneer a odbornice na historii české kuchyně, která studovala obor kvalita potravin, česká strava byla založena zejména na několika surovinách: „Mouka v nížinách rovná se knedlíky, a to včetně těch sladkých, které jsou pro českou kuchyni velice typické. Brambory ve vyšších polohách rovná se bramborové placky či knedlíky – to vše doplněné zelím, případně houbami. Z ovoce jablka a mnohem více než nyní také švestky, případně hrušky.“

Již tento popis naznačuje, že jídla, která má nynější generace spojená s tradiční českou kuchyní, jsou spíše ta, jež se dříve jedla jako sváteční. A přestože jsou pryč doby, kdy se v naprosté většině českých rodin prakticky stále jedl guláš, svíčková nebo vepřo knedlo zelo, jako kdybychom v mnoha ohledech tuto tradici přetavili do té nejméně vhodné podoby. Čili jídel sytých a s minimem zeleniny, s menším množstvím ovoce, velkým množstvím sacharidů a také tuku. K dlouhodobým problémům většinového stravování v Česku se pak přidává stále vysoká a extrémně tolerovaná spotřeba alkoholu, která znamená množství kalorií navíc.