50 milionů je navždy pryč. Příběh dotačního podvodu, v němž se dvakrát objevuje Karel Havlíček

Cesty spravedlnosti jsou nevyzpytatelné, v Česku jsou však někdy tak dlouhé a klikaté, že je nakonec obtížné o spravedlnosti mluvit. V příběhu dotace na výrobu umělého kamene chybovali podivuhodným způsobem skoro všichni, kdo se okolo ní pohybovali. Manažeři žádající o podporu pro svou firmu, chybovali dotační a berní úředníci, ale i zástupci státu vymáhající peníze zpátky. 

Loni, patnáct let od problematické žádosti o dotaci, Nejvyšší soud snad již definitivně rozhodl, že šlo o dotační podvod. 

S výsledkem však nemůže být spokojený nikdo.

Ani manažeři, kteří vzhledem k předchozímu vývoji kauzy už ani s odsouzením nemohli reálně počítat, ani stát, ani daňoví poplatníci, již to celé zaplatí. 

Kvůli sérii přehmatů je totiž získání padesáti milionů z neoprávněně vyplacené dotace jen pustá teorie. Přispěl k tomu i trestní soud, který zřejmě chybným postupem znemožnil vymáhání peněz na odsouzených manažerech. Průtahů a opomenutí bylo v příběhu jedné dotace tolik, že se člověk až musí divit, jak se něco takového může stát…

Ale pojďme popořádku a od začátku.

Boom a pak výbuch

Psal se rok 2007 a byl celosvětový boom. Česká ekonomika rostla skoro o šest procent. Tehdejší manažeři a majitelé společnosti Technistone nevěděli, do čeho se vrhnout dřív. Stavělo se, vybavovaly se nové domy a kanceláře, což pro firmu věnující se produkci umělého kamene znamenalo spoustu práce. 

Královéhradecká společnost Technistone kvůli tomu mohutně investovala do rozšíření výroby na dluh. Obraty rostly skoro o pětinu, začaly se přibližovat k miliardě. Po výrobku, který je, zjednodušeně řečeno, lepeným kamenem a používá se na různé obklady a kuchyňské desky, byla velká poptávka, zejména prý tehdy letěla imitace mramoru a desky se zalisovanými třpytkami.

Zisk z prodeje takových výrobků měl teprve následovat, první na řadě mělo být splacení investičních úvěrů. A vznikl nápad zaplatit investice nejen z vlastních peněz, ale částečně také z dotace. Tehdy se totiž rozjíždělo první velké období s evropskými dotacemi a v programu administrovaném ministerstvem průmyslu bylo možné získat značnou část výdajů zpět.

Než však k podání žádosti o dotaci vůbec došlo, boom se rychle proměnil ve výbuch. 

Globální finanční krize začala ve Spojených státech. Do Evropy a Česka dorazila se zpožděním. Ale už první její závan v roce 2008 srazil Technistone do vážných problémů. Podle jednoho z bývalých manažerů společnosti to začalo „plíživě“.  Dlaždice a desky z lepeného kamene vyvážel Technistone do celého světa. Jako první spadly prodeje v Americe, kde se naplno rozjela realitní krize. Pak zmizel dlouholetý zákazník se zbožím za mnoho milionů někde v Turecku tak dokonale, že ho nenašli ani najatí právníci. K tomu prý přibylo pár dalších nedobytných pohledávek a bylo vymalováno. „Banka chtěla splatit úvěry, které jsme měli půjčené strašně nakrátko, a už to jelo,“ líčí bývalý manažer. Firma už během roku 2008 začala dlužit dodavatelům, nesplácela ani miliony na odvodech za zaměstnance.

Okolo výrobce umělého kamene se slétli korporátní supi, kteří se snaží ovládnout firmy v potížích prostřednictvím nákupu nesplácených závazků. Když vlastníte dost dluhů firmy, můžete tlačit na majitele, aby ji levně prodal. Nebo firmu poslat do insolvence a pak ji získat.

Jako první, kdo se pokusil do Technistonu majetkově vstoupit, byla později nechvalně známá investiční společnost Key Investments. Neuspěla, problémy firmy tím však zdaleka neskončily. Její těžkou situaci ještě komplikovalo, že se hlavní akcionáři Technistonu nebyli schopni dohodnout na společném řešení. Půlku tehdy vlastnili američtí investoři. Na starost měli prodeje v Severní Americe a ze společnosti v problémech chtěli rychle pryč, a opakovaně se proto podílu snažili zbavit. Prodej se nakonec uskutečnil v průběhu roku 2009, kdy ho získali lidé ze skupiny M.L. Moran, specialisté na firmy v obtížích. 

Druhá polovina Technistonu dál patřila společnosti Sindat. Šlo o konglomerát více firem s více majiteli, ale hlavní postavou a vlastníkem této skupiny byl Bořivoj Frýbert. V souboji o klenot mezi svými podniky Frýbert kapituloval jen o něco později než Američané, když bylo zřejmé, že Technistone směřuje do úpadku.

Než k tomu však došlo, Technistone ještě stihl požádat a získat evropskou dotaci z programu Podnikání a inovace od ministerstva průmyslu. Šlo o velký a některými podnikateli opakovaně vyhledávaný dotační program. Jednak z něj šlo zaplatit až desítky procent z provedené investice, hlavní závazné kritérium pro úspěšné hodnocení bylo zároveň dosti měkké: stačilo zavedení „inovovaného“ výrobku nebo služby na trh. Vedení společnosti Technistone v žádosti uvedlo, že za zhruba 185 milionů předělá a modernizuje výrobní linku na umělý kámen a začne vyrábět pět „inovovaných“ výrobků. Čtyřicet procent z investice se mělo vrátit díky dotaci zpátky do firmy. Podle původního projektu měl přispět český státní rozpočet jedenácti a evropský fond dalšími 63 miliony. S novými pracovními místy se nepočítalo, jak vyplývá z žádostí o dotaci, které magazín Reportér získal na základě zákona o přístupu k informacím.

Registrační žádost o dotaci podala společnost v polovině července 2008 a takzvaná plná žádost dorazila na ministerstvo průmyslu 12. 12. 2008. Plná žádost o dotaci je přitom klíčová. Je to jakási obdoba přísahy, že vše v textu uvedené je pravda a nic než pravda. K danému dni se například stvrzuje bezdlužnost, tedy že společnost má „vypořádané všechny splatné závazky“ vůči veřejným rozpočtům. Pozorného čtenáře asi napadne, že u podniku ve vážných finančních problémech to nemohlo být jednoduché. A měl by pravdu. Zdravotním pojišťovnám v ten okamžik dlužila společnost přes tři miliony korun. Kontroloři na to přišli až po neuvěřitelných pěti letech, když už měl Technistone za sebou insolvenční řízení, prošel reorganizací a oddlužením, měl nový management i majitele…

Ale nepředbíhejme, pojďme zpátky k žádosti o dotaci podané krátce před Vánoci 2008. 

V této žádosti byli jako statutární zástupci firmy vyjmenováni čtyři tehdejší členové představenstva. Jeho předsedou, a to až do března 2009, byl Bořivoj Frýbert. Již zmíněná hlavní postava a majitel skupiny Sindat, která královéhradeckého výrobce umělého kamene ovládala. Za socialismu býval jedním z nejvlivnějších mužů chemického průmyslu. Stál například za rozšířením výroby ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Sokolově a v Synthesii v Pardubicích. Krátce před listopadem 1989 byl dokonce náměstkem ministra české vlády, ovšem podílel se i na následném budování kapitalismu. Bořivoj Frýbert již dříve uvedl, že se k tehdejšímu dění v Technistonu vyjadřovat nechce. Ztráta podílu v továrně na umělý kámen ho prý hodně mrzela. Z půlky v tom viděl chyby managementu, z půlky to dával za vinu sobě jako bývalému spoluvlastníkovi a svým tehdejším zástupcům. 

Havlíček: Nemůžu za to

Sindat tehdy zastupoval ve čtyřčlenném představenstvu ještě Frýbertův bývalý společník Jan Holeček a pak také Karel Havlíček – pozdější dvojministr průmyslu a dopravy a nyní místopředseda ANO a Poslanecké sněmovny. Před přestupem do politiky pracoval pro skupinu Sindat téměř dvacet let. Po vlastním, nepříliš vydařeném podnikání přešel Karel Havlíček v roce 2001 do firmy rodinného přítele Frýberta. Nejprve jako obchodní a marketingový ředitel. Od roku 2007 byl generálním ředitelem celé skupiny Sindat. 

Ve skupině měl Karel Havlíček řídit majetkové účasti v průmyslových firmách a pomáhat jim s vývozem, když určitý region daná firma nepokrývala. Platilo to i v případě hradeckého Technistonu, v němž se stal Havlíček členem představenstva. Vydržel v něm až do března 2009, poté se ještě na dvanáct měsíců přesunul do dozorčí rady firmy. V ní skončil tři měsíce před vstupem Technistonu do insolvenčního řízení.

Karel Havlíček dnes říká, že firma měla svoje vedení a manažersky do podniku nezasahoval. Sindat prý svůj podíl prodal v dubnu 2009 a na další fungování už neměl žádný vliv, a to ani jako člen dozorčí rady. „Pokud vím, dotace čerpala firma minimálně, podle tehdejšího managementu bylo vše v souladu se zákonem,“ uvedl v e-mailové odpovědi. Zpětně si prý nyní ověřil, že v době podání žádosti společnost nedlužila státu nic – a u dluhu zdravotním pojišťovnám se dohodla na posečkání. „Velké nadnárodní poradenské společnosti, které dotaci připravovaly, to vyhodnotily jako stav, kdy se dalo o dotaci žádat,“ uvedl Karel Havlíček. Soud – o čemž ještě bude řeč – došel nakonec k jinému závěru: management fabuloval, firma v problémech neměla dluhy vyřešené a žádnou dotaci dostat neměla.

Čtvrtým členem představenstva uvedeným na žádosti o dotaci byl Mojmír Balous. Zároveň byl ředitelem společnosti a od představenstva Technistonu měl plnou moc za společnost jednat a sám podepisovat. Podpis pod plnou žádostí o dotaci z 12. 12. 2008 s pochybným tvrzením o bezdlužnosti mu o mnoho let později vynesl trestní stíhání. Před soudem pak líčil, že si po letech dává mnohem větší pozor na to, co podepisuje. „Na druhou stranu jsem nikdy neměl žádný zájem někoho podvést, a už vůbec ne stát,“ uvedl Mojmír Balous. Pro vyřízení dotace měl prý k ruce renomovanou agenturu, finančního ředitele a tým lidí. Nikdo mu tehdy ani nenaznačil, že by o dotaci nemohl žádat. Nedlouho po podpisu žádosti o dotaci ve firmě Technistone, směřující k úpadku, skončil. 

Jeho nástupcem na místě ředitele a později druhým obviněným z dotačního podvodu v kauze Technistone se stal Milan Ettel. Podle obžaloby pokračoval ve lhaní o skutečném stavu společnosti, když v dubnu 2009 nechal připravit a podepsal „čestné prohlášení příjemce dotace“ s tím, že Technistone nemá žádné nevypořádané závazky vůči veřejným institucím, přičemž firma dál dlužila na zdravotním pojištění. Také on jakoukoliv vinu odmítl. „Pro spáchání úmyslného dotačního podvodu jsem měl nulovou motivaci,“ uvedl Milan Ettel před soudem. Se všemi pojišťovnami se údajně domlouvali na posečkání s placením, což prý podle poradců z Deloitte stačilo na to, aby dluhy byly považovány za „vypořádané“, a o dotaci mohli dál žádat. Svědci však takový výklad před soudem nepotvrdili.

Nemohla být schválena

Oba podepsané dokumenty Technistonu, plná žádost o dotaci a čestné prohlášení, byly nutnou podmínkou pro úspěšné posouzení a přiznání dotace, k čemuž vzápětí došlo. „Stíhány byly ty fyzické osoby, které za příjemce dotace (Technistone) v dané době učinily vůči poskytovateli dotace rozhodné úkony, tedy nepravdivá prohlášení o bezdlužnosti,“ uvedl královéhradecký krajský státní zástupce Petr Kouble, který měl kauzu na starosti. A dodal, že trestní odpovědnost dalších lidí kvůli tomu nepřicházela v úvahu. 

„Podstatné je to, že pokud by příjemce dotace pravdivě uvedl, že má splatné závazky na zdravotním pojištění, dotace by nemohla být schválena,“ uvedl státní zástupce.

Ke schválení dotace došlo začátkem května 2009 a dlouho nikdo neřešil, že by mohlo být něco špatně. V září přijeli na kontrolu dotační úředníci z ministerstva průmyslu a stvrdili, že výběrová řízení proběhla, inovovaná linka běží a může dojít k proplacení prvních více než třiceti milionů korun. 

V té době, tedy několik měsíců po přiznání dotace, už společnost Technistone dlužila nejen dodavatelům a zdravotním pojišťovnám, ale i sociálce a finančnímu úřadu. Klíče od továrny na umělý kámen měli v té době fakticky už v kapse finančníci ze skupiny M.L. Moran. Za desítky milionů získali od původních majitelů akcie, a navíc skoupili klíčové pohledávky jdoucí za společností. V červnu 2010 spustili insolvenční řízení a v připravené reorganizaci smazali téměř 400 milionů zástavami nezajištěných dluhů, včetně těch vůči státu a veřejným rozpočtům. 

Noví vlastníci doplnili kapitál a oddlužená továrna opět jela. „Technistone na tom byl hodně špatně, což nás zajímalo,“ vzpomínal později Zdeněk Šmejkal, krizový manažer a společník skupiny M.L. Moran, v časopise Ekonom. „Byl předlužený, ztrácel hotovost, neměl na výplaty, ale měl velmi dobrý produkt s dobrou marží a ten produkt mu umožnil vyvážet do celého světa,“ dodal. V roce 2019 došlo k další změně vlastníka. Technistone od M.L. Moran koupil americký investor za více než 1,5 miliardy korun – ale to už je jiný příběh.

Kontroloři úřadují

O nějaké dotaci na pět „inovovaných“ výrobků z umělého kamene by asi už nikdo nikdy neslyšel, nebýt Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). 

Kontroloři se na dotační program Podnikání a inovace, spravovaný ministerstvem průmyslu, podívali v roce 2013. Z dvaadvaceti vybraných dotací za celkem miliardu zjistili u sedmi nějaký problém. Finanční úřady měly začít vymáhat celou desetinu z vyplacené miliardy, tedy přes sto milionů. NKÚ v souvislosti s tím také podal čtyři trestní oznámení. 

V tiskové zprávě tehdy uvedl, že kontrolní systém ministerstva průmyslu selhal. Kontroloři totiž narazili na vážné chyby u projektů, které již dříve prošly kontrolami dotačních úředníků z ministerstva a podřízené agentury CzechInvest jako bezvadné. V případě dotace pro Technistone šlo podle zprávy NKÚ o chybně provedená výběrová řízení a již zmíněná nepravdivá tvrzení o bezdlužnosti. Celou tehdy proplacenou dotaci, nakonec ve výši padesáti milionů, měl po Technistonu začít vymáhat finanční úřad. NKÚ dal také podnět policii kvůli nepravdivé žádosti.

Tady by příběh jedné dotace mohl skončit, ale on ve skutečnosti teprve začínal. 

Finanční úřad pro Královéhradecký kraj dal kontrolorům za pravdu. Ale z firmy nevymohl nic – jak vyplývá ze zpráv pro soud. Nárok na vrácení první části vyplacené dotace totiž zanikl v již zmíněném insolvenčním řízení v roce 2010: finanční úřad do něj pohledávku nepřihlásil. Zpětně vyšlo najevo, že berní úředníci tehdy ve firmě na kontrole byli, ale na nic závadného nepřišli. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj tedy začal vymáhat aspoň zbylých sedmnáct milionů dotace, které ministerstvo průmyslu vyplatilo až po insolvenčním řízení a proběhlé reorganizaci. Nadřízené finanční ředitelství však vymáhání zastavilo s odůvodněním, že „povinnost uvádět pravdivé údaje mohla a měla být zjištěna“ berními úředníky už při první, zpackané kontrole, a ne až na druhý pokus, po podnětu od NKÚ.

Spravedlnost bez peněz

Žádnou škodu nemusí platit ani dvojice manažerů, přestože jsou pravomocně odsouzeni Nejvyšším soudem za dotační podvod. Cesty spravedlnosti jsou totiž nevyzpytatelné.

Trestní oznámení od NKÚ policie nejprve dvakrát odložila s tím, že se nic nekalého nestalo. Po zásahu státního zástupce případ vyšetřovatelé dotáhli a ten se dostal k soudu. To už byl rok 2019. Krajský soud v Hradci Králové o náhradě škody a vině a trestu pro bývalé manažery Technistonu Mojmíra Balouse a Milana Ettela rozhodl třikrát. Vždy jinak. 

Poprvé trestní stíhání zastavil, protože trestní řízení svůj účel prý splnilo. Manažeři byli údajně dostatečně potrestáni samotným projednáním před soudem. Stručně napsáno, podle krajského soudu byli v nelehké podnikatelské situaci, potřebovali vyřešit špatnou situaci společnosti a jako řešení zvolili protiprávní zkratku. Měli však podle soudu ušlechtilý cíl, a to pomoci firmě, byť s pomocí neoprávněně získané dotace. Navíc, jak uvedl soud, jsou bezúhonní, pracují, stalo se to dávno, přišla na to až kontrola z NKÚ a celé trestní řízení trvá už moc dlouho. 

Nadřízený Vrchní soud v Praze však toto rozhodnutí po stížnosti státního zástupce zrušil. Padesát milionů je údajně příliš moc peněz na tak mírné řešení, protože za takovou částku hrozí pět i více let.

Krajský soud v Hradci Králové poté o případu rozhodoval znovu. V druhém kole dostali manažeři podmínku: jeden a půl roku s odkladem na dvě léta „za dotační podvod a poškození finančních zájmů Evropské unie“. Zároveň měli společně zaplatit škodu v celkové výši neoprávněně vyplacené dotace. Tedy přes padesát milionů. 

Nadřízený soud však tento rozsudek opět zrušil, a krajský soud rozhodl potřetí. Udělil stejné tresty, ale tentokrát žádnou náhradu škody nepřiznal. Objevila se totiž otázka, zda se poškozený, konkrétně ministerstvo průmyslu a obchodu, správně a včas o peníze přihlásilo. Obhájci manažerů totiž upozornili soud, že ve spise je sice dokument žádající o přiznání náhrady škody s razítkem ministerstva průmyslu, ale není prý zřejmé, od koho pochází. Podpis byl nečitelný, chybělo jméno i funkce, nenašlo se ani žádné pověření od ministra průmyslu, který jinak za úřad ze zákona jedná. 

Nikdo z ministerstva průmyslu přitom u soudu nemohl vyjasnit, o jaký dokument jde – protože nikdo za ministerstvo průmyslu k soudu nechodil. „Nepřítomnost zástupce poškozeného u hlavního líčení neumožnila tuto otázku dostatečně objasnit,“ uvedl předseda senátu Miroslav Mjartan v rozsudku. Nárok prý nebyl řádně uplatněn, a proto Česká republika ani Evropský fond pro regionální rozvoj (ERDF), oboje u soudu zastupované ministerstvem průmyslu, nedostanou z padesáti milionů nic.

Ministerstvo průmyslu na otázku, jak se to mohlo stát a proč tehdy při klíčovém momentu před vyhlášením rozsudku nebyl u soudu žádný jeho zástupce, do uzávěrky Reportéra nereagovalo.

Ministrem průmyslu v daném období, kdy se v letech 2019 až 2021 rozhodovalo u krajského a vrchního soudu o možné náhradě padesáti milionů, byl shodou okolností Karel Havlíček. On sám nebyl v kauze z ničeho nekalého obviněn. Oba stíhané manažery však dobře znal, a jak bylo uvedeno, v době podání žádosti o dotaci byl členem představenstva Technistonu. Karel Havlíček uvedl, že jako ministr do žádných jednání týkajících se soudních náležitostí nikdy nevstupoval, že vše šlo vždy po úřední linii. „Přiznám se, že ani nevím, že se tam toto řešilo, nikdo mě o tom neinformoval a s pracovníky MPO jsme konkrétní firmy nikdy neřešili,“ uvedl.

Na jaře 2021 se dotační kauza potřetí přesunula k nadřízenému Vrchnímu soudu v Praze. A přišel další obrat. Soud manažery osvobodil. Předseda trestního senátu Pavel Zelenka to v krátkém odůvodnění po vynesení rozsudku vysvětloval tím, že dotační pravidla byla tehdy nejasná a výklad, co přesně znamená bezdlužnost, se teprve vyvíjel. Manažerům to prý nejde dávat k tíži. Uvedl však také, že selhal stát, protože smyslem všech požadavků bylo, aby dotace nešly podnikům ve vážných problémech. „Firma neměla na tu dotaci dosáhnout, ale to nebylo součástí tohoto trestního řízení,“ uvedl. Rozhodnutí krajského soudu o nepřipuštění ministerstva průmyslu k řízení o náhradě škody, podle něhož státní úřad svou liknavostí ztratil právo na vrácení milionů, označil předseda senátu vrchního soudu Zelenka za nezákonné. Krajský soud měl podle něj hlavní líčení odročit a vyzvat ministerstvo, aby pochybnosti vysvětlilo a dokumenty dodalo. S tím, že se tak nestalo, se však už prý nedá nic dělat…

Ani to však nebyl konec. Nejvyšší státní zástupce využil mimořádný opravný prostředek, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten loni v neveřejném zasedání osvobozující rozsudek vrchního soudu zrušil a potvrdil jako správný ten odsuzující z Hradce Králové. Podle Nejvyššího soudu ČR oba manažeři při získání dotace podváděli a velmi dobře věděli, co dělali a proč. Měli přehled o všech dluzích, věděli o tom, že závazky vypořádané nebyly. Věděli i to, že to nesmí v žádostech přiznat, jinak by dotaci nikdy nezískali. 

Ani jeden z nyní pravomocně odsouzených manažerů na zaslané dotazy do uzávěrky tištěného Reportéra nereagoval. Mojmír Balous podle svého profesního životopisu na síti LinkedIn a registru smluv pracuje jako LPG manažer pro strojírenskou skupinu ABB v Česku.

Milan Ettel po odchodu z Technistonu pracoval delší dobu pro dodavatele zdravotnické techniky Medin z Nového Města na Moravě, jejž spoluvlastní bratranec Karla Havlíčka. V médiích se Milan Ettel krátce mihl, když jako generální ředitel Medinu odmítl vysvětlovat, proč jím řízená firma věnovala sto tisíc hnutí ANO, jehož místopředsedou je Karel Havlíček a šéfem Andrej Babiš. 

Před pár lety pak přešel Milan Ettel do mediální skupiny Mafra, patřící do holdingu Agrofert, založeného Andrejem Babišem. Předloni se stal členem představenstva s odpovědností za finance, controlling a lidské zdroje. Loni v představenstvu Mafra skončil. Ve sbírce je oznámení představenstva firmy z půlky loňského roku, že jeho funkce zanikla kvůli ztrátě způsobilosti k výkonu funkce. Důvodem ze zákona je mimo jiné i spáchání úmyslného trestného činu v souvislosti s podnikáním. Podle firemního webu je dál finančním ředitelem společnosti. Štěpán Košík, který byl předsedou představenstva a šéfem vydavatelství Mafra do 30. 9. 2024, na otázky týkající se Milana Ettela neodpověděl. Také on pracoval ve společnosti Technistone, a to na různých pozicích. Ze společnosti podle svého vyjádření odešel z pozice obchodního a marketingového ředitele na začátku listopadu 2008, tedy krátce před podáním úplné žádosti o dotaci. „O dotaci jsem nic nevěděl,“ uvedl Štěpán Košík.

Epilog

Sečteno a podtrženo: po patnácti letech padly pravomocné rozsudky. Jeden a půl roku podmíněného trestu za padesátimilionový dotační podvod. Pravomocné tresty může – teoreticky – zvrátit ještě Ústavní soud. Peníze jsou však zřejmě pryč. Padesát milionů stát zřejmě nikdy nezíská. Celá škoda jde přitom za Českou republikou, protože Evropa zpochybněné dotace národním rozpočtům neproplácí. Vymáhat škodu v trestním řízení po manažerech už nejde. Nejvyšší soud odkázal stát na občanskoprávní řízení, ale to je kvůli uběhlému času a všem těm předchozím chybám a selháním spíš jen teorie.

Manažeři lhali, dotační úředníci rozdali, berní úředníci nevybrali, soudy chybovaly. A vy? Vy za to zaplatíte.

Projekt Dotační republika podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).