Stres, únava, úzkost. Děti jsou křehčí než dospělí, na jejich psychiku má vliv i duševní stav rodičů

O dnešní mladé generaci se mluví jako o křehké, není to ale zároveň tak, že oproti předešlým pokolením umí dnes mladí lidé o problémech otevřeněji mluvit, jsou vnímavější k sobě, k planetě?

Vnímám to tak, jak říkáte. Současní mladí lidé jsou zvyklí mnohem víc reflektovat sami sebe a svět kolem, vnímat své pocity, rozvíjet své myšlenky, mít vlastní pohled na realitu. Pokud se současná generace dospívajících popisuje jako sněhové vločky, pak vnímám i mnohem více, jak je viditelná jejich individualita, jako je zcela jedinečná i každá vločka.

Chtít být jedinečný je nicméně velmi náročné.

Ano, společenský tlak na individuální štěstí a nezávislost se přenáší do velikého tlaku na dokonalost, která tvoří mnoho napětí jak u dospělých, tak i u dospívajících. Pak je každá vločka sice zajímavá, ale hodně křehká, zejména pokud není v dobrém propojení, pevných vztazích s ostatními…

Co dalšího dnešní mladé generaci takzvaně nehraje do karet?

Situaci bohužel komplikuje velký objem času strávený na internetu a sociálních sítích, kde mladí žijí „pseudovztahovou realitou“. Z ní se těžko těží taková opora pro život, jakou reálně potřebují.

Je tedy potřeba umět žít offline?

Opravdové vypnutí náš organismus potřebuje, aby se zklidnil a odpočinul si. Dnes ale jedna aktivita střídá druhou, je tu stále nějaká akce, akce, akce. To není zejména pro dospívající mozek vůbec žádoucí. Ano, mladí potřebují experimentovat, zkoušet, neuspět, ale taky odpočívat. 

Proč teenageři potřebují klid?

Protože jejich mozek prochází během puberty a dospívání obrovskou rekonstrukcí, proměnou. A kvůli tomu potřebují hodně klidu a relaxace, aby stíhali všechno zpracovávat a integrovat. Zároveň jsou dnes na mladé lidi kladeny velké nároky: na výkon, stále vyšší a vyšší. Současná generace je zasažena kromě jiného i tím, že je opravdu těžké dostat se na střední školu, je to pro ně velká výzva. A pak jsou tu také různá společenská očekávání – že se budou rozvíjet pohybově, hudebně, že budou mluvit několika jazyky, cestovat, vydělávat peníze, že budou ve všem skvělí a úspěšní.

Odborníci zmiňují, že velkou zátěží je i to, pokud jsou mladí z rozvedené rodiny. Taky si to myslíte?

Je to jeden z dalších nepříznivých faktorů. Většina našich současných dospívajících klientů je z rozvedených rodin. Nejčastější model je dnes střídavá péče, děti tedy nemají jeden kotvící domov s konzistentním přístupem a klidným domácím prostředím. Rozvody mají bohužel řadu sekundárních dopadů, jako jsou noví partneři rodičů a nové rodiny, které tvoří velký tlak na adaptaci dítěte a mnoho potenciálních konfliktů, méně prostoru pro sebe, navíc napětí mezi rodiči většinou rozvodem nekončí… Je to velké téma, na delší rozhovor.

Jak moc dnešní děti a teenagery ovlivňuje to, jak se my dospělí (ne)umíme starat o duševní zdraví?

Myslím, že dnešní děti a dospívající hodně ovlivňuje unavenost, vystresovanost a úzkost rodičů. I dospělí mají po pandemii hodně naloženo, přišla ekonomická krize, válka na Ukrajině, napětí a úzkost ve společnosti rostou. A je jen málo rodičů, kteří jsou v pohodě, odpočatí a k dispozici svým dětem. To, jak se cítí dospělí, se ale logicky přenáší i na jejich děti. 

Takže v jakém stavu jsme my, v takovém budou i naše děti…

Ano. Akorát děti mají tu nevýhodu, že jsou křehčí a rychleji ukážou, jak špatně se cítí. Podle mne by se mělo víc psát o tom, jak se cítí dospělí, kolik rodičů je závislých na mobilu, kolik lidí „propaří“ hodiny na počítači, kolik lidí dneska pije alkohol ve větší míře, bere kokain, je závislých na prášcích na úzkost, nespavost, deprese. Míra zátěže dospělých je obrovská, ale na to se tolik výzkumů nedělá. A s tím souvisí ještě jedna věc.

Jaká?

Myslím, že nám v rodinách chybí klidový prostor: scházet se doma, být spolu, mít na sebe čas. Pokud bych měla něco doporučit, tak právě toto. Doma u stolu, když nikdo nikam nepospíchá, může být prostor pro to, mluvit o tom, co děti trápí, co by si přály změnit, co byste si přáli od sebe navzájem. Takový dialog ale znamená, že musíte být v klidu, nesmíte v hlavě řešit práci a musíte mít sílu na to, když se dítě začne třeba rozčilovat a hroutit. Jenže rodiče jsou často přepracovaní a utahaní, utíkají k mobilu a doma si jen řeknou, co bylo ve škole a jestli děti snědly svačinu. Hlubší zájem chybí. A to je to, co můžeme ovlivnit každý ve svém domově. 

Je takto strávená doba něco jako prevence? Když se pak začne dít něco závažnějšího, už je tu vytvořený prostor a důvěra?

Přesně tak, rodič a dítě tím mezi sebou budují výživný a podpůrný most. Dítě ví, že ho rodič nebude kritizovat, že si ho vyslechne, že má o něj zájem. Pak mu snáze a včas dá vědět, že se necítí dobře. A také vezme vážně rodiče, když od něj oni něco potřebují. Hodně dnešních teenagerů říká, že se o ně rodiče nezajímají a že na ně nemají čas. Že jsou opuštění.

Často se mluví i o odolnosti dnešních mladých lidí. Do jaké míry je odolnost vrozená a do jaké míry se buduje během života?

Je to kombinace vrozených dispozic, typu nervové soustavy, ale i různých osobnostních rysů, které se na odolnosti podílejí, například flegmatičnosti. Roli hraje také temperament, míra kreativity a adaptability. A pak záleží na tom, kde vyrůstáte. Děti se nejčastěji dívají na to, jak žijí a jak se chovají jejich rodiče. Jestli se zahlcují prací a doma křičí a pak si večer každý zaleze do svého pokoje, anebo ten život žijí, starají se o sebe, sportují, dobře jedí, setkávají se s přáteli, sdílí emoce, nejsou přehlcení prací. A tady musím zmínit ještě jednu věc.

Jakou věc myslíte?

To, jak na svoje děti reagujeme. Odolnost je hodně spojena s tím, jak se rodiče zachovají, když se jejich dítěti nedaří, když je mu špatně, když je v emocích. Rodičovská reakce je klíčová. Když dětem není dobře, je potřeba, aby jim rodiče pomohli, aby je vyslechli, podpořili. To se ve výsledku podílí na jejich psychickém zdraví. Vyhýbat bychom se naopak měli kritizování, ignorování, relativizování nebo postoji „vyřeš si to sám“. Nebo v dítěti dokonce budit dojem, že je na něm něco špatně.

Co se pak může stát?

Emoce velmi úzce souvisejí i se somatickým zdravím. Pokud zažívám úzkostné stavy, vyplavuje se hormon kortizol a ostatní stresové chemické látky. A když se to děje často, stává se z toho chronický stav. Organismus je pak permanentně přednastavený na to, že se něco stane. To velmi ovlivňuje psychickou odolnost, a když pak přijde náročné období, je těžké ho zvládnout, protože není z čeho brát.

Vám nyní vychází kniha nazvaná Rodičovství jako cesta, kterou jste napsala se svým mužem, taky terapeutem. Rodičům má mimo jiné pomoct zvládat vypjaté situace. Řekněte mi alespoň ve stručnosti, jak zvládat dětské emoce.

Dobré je vědět, že emoce se sama rozpustí, když mohou být děti s námi, zažijí útěchu a pocítí náš klid. Pokud se nehroutíme a vypjatou situaci ustojíme, náš klid se přenese i na dítě. A i když mu nabídneme pomoc a ono ji odmítne, nevadí to, protože s námi zažilo to, že v tom nebylo samo. I to má zklidňující efekt. Děti toho od nás vlastně nepotřebují moc. Dokonce je někdy třeba spíš ubírat.

V jakém smyslu?

Rodiče mají někdy tendence radit, poučovat, říkat, co si o dané situaci, která se řeší, myslí. A to děti nepotřebují. Ony potřebují jen vyslechnout, dostat zprávu o tom, že je v jejich situaci vidíme, bereme vážně jejich pocity a společně to ustojíme.