Nemlčet a neuhýbat. Jak podpořit rodiče obětí tragédie na fakultě, jejich ztráta je největší a trvalá 

S rostoucím časovým odstupem se logicky vynořují otázky nad tím, co všechno se ve čtvrtek 21. prosince odehrálo a zda se nemohlo udělat něco, co by řádění šíleného střelce odvrátilo. Počínala si policie správně? Bylo možné situaci vyhodnotit lépe? Přijmout lepší opatření? Takové otázky jsou zcela pochopitelné a nijak nesnižují osobní nasazení jednotlivců při samotném zásahu ani následné evakuaci přeživších a ošetřování raněných. 

Stejně tak jsou namístě i otázky širšího charakteru. Máme správně nastavený systém povolování a prodeje zbraní? Kde a jaké chyby udělala média při prvotním informování o situaci? Reagovali politici adekvátně situaci? Máme traumatizující zážitek přetavit v nastavení nových bezpečnostních postupů? Odpovědi se nebudou hledat snadno, jednoduché recepty na složité situace většinou neexistují.

Myšlenky na rodiče

Ze všech těchto debat se nám ovšem nemají vytratit ti, kdo ponesou následky vrahova řádění po zbytek svého života. Rodiče, kteří přišli o své děti, kteří se s nimi už nikdy neobejmou, nestráví spolu Vánoce, narozeniny ani dovolenou. Sourozenci, kteří si s nimi už nikdy nezavolají a neřeknou si vzájemně svá tajemství. Nebo potomci, protože mezi zavražděnými byli i vyučující.

Pro mámy a táty je ta ztráta největší a je bohužel trvalá. Mám z vlastní rodiny obdobnou zkušenost, před dvaceti lety se rozhodl ukončit střelnou zbraní svůj život můj bratr. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí – na rozdíl od mladých lidí, kterým vrah na Palachově náměstí nedal na vybranou –, přesto to pro rodiče znamenalo obrovskou bolest a utrpení. 

Sourozenci a přátelé na ty, které před Vánocemi ztratili, také nikdy nezapomenou. Budou ale velmi pravděpodobně žít dál své životy. Řada z nich bude mít časem své děti a budou s nimi sdílet velké i menší radosti, stejně jako starosti a problémy. 

Totéž bude po určité době nejspíš platit i pro partnerky a partnery většiny z těch, kdo zemřeli příliš mladí. Zde si dovolím ještě jednu krátkou osobní odbočku. Nezažil jsem za svých skoro padesát let života moc horších chvil, než byl okamžik nálezu mladšího bratra po sebevraždě. Ještě těžší ale bylo zazvonit ve čtyři ráno na jeho přítelkyni a říkat jí, že ten kluk, se kterým si zařizovali bydlení a plánovali děti, už nežije… Její bolest byla téměř fyzicky hmatatelná. O to větší radost jsem měl, když jsem se po letech doslechl, že žije ve spokojeném vztahu a má zdravé děti. Doufám, že to platí stále. Pak by totiž tento soukromý mikropříběh mohl dávat jistou naději i dalším, ať už se v obdobných situacích ocitli z jakýchkoli důvodů.

Rodičům, kteří o své dítě – byť už ve formálně dospělém věku – přišli, už ho nikdo nevrátí. Proto by bylo namístě, abychom ve všech svých diskusích, jakkoli legitimních, vždy měli na mysli to, že je čtou a poslouchají také ti, kterých se to týká zdaleka nejvíce. A s doživotní platností. Naše myšlenky se mají ubírat k tomu, jak podpořit především je. 

Jak to řeší Amerika

Spojené státy bohužel mají s obdobnými případy rozsáhlou zkušenost – ke které se, pevně doufejme, nikdy ani vzdáleně nepřiblížíme. Tím pádem je ovšem také mnohem širší americká zkušenost s pomocí pozůstalým. 

Před pár dny mi ji popisoval David Miřejovský, bývalý zpravodaj České televize v USA, který po návratu napsal knihu „Amerika na mušce“, pojednávající o tamním vztahu ke zbraním. Útoky šílených střelců a reakce na ně jsou samozřejmě nedílnou součástí knihy. David Miřejovský o mnoha z nich mezi lety 2018 a 2022 informoval coby zpravodaj přímo z místa neštěstí. A viděl také, jak vypadá bezprostřední i dlouhodobá reakce při těchto tragických událostech.

V mnoha směrech je ta reakce specificky americká a do Evropy nebo přímo k nám prakticky nepřenositelná. Některé prvky ale mohou být inspirativní. A to nejen pro případ nesmyslného hromadného vraždění, jakých snad přibývat nebude, ale obecně pro tragické události většího rozsahu, ať už přírodního charakteru, nebo s lidským zaviněním. 

Na jedné straně je oficiální úřední linka, která začíná u federálních úřadů a pokračuje přes orgány daného státu, kde se tragédie odehrála, až na lokální úroveň. 

Ještě důležitější je ovšem zpravidla okamžitá a osobní podpora, která přichází zejména na komunitní a církevní úrovni. V americké tradici je silný prvek lokálního či spolkového sdružování – sousedé, bývalí spolužáci, spoluhráči ze sportu, hasičské sbory a podobně. Mimořádně silnou roli hrají církevní společenství, která mají zpravidla velkou zkušenost s pomocí všeho druhu. Bližší skupinová kooperace je logická a do jisté míry zřejmě i nezbytná vzhledem k tomu, že veřejný sektor neposkytuje ani zdaleka tak silnou individuální oporu jako v Evropě i v České republice.

S tím souvisí ještě další faktor – míra a intenzita vzájemné komunikace. Výrazně deklarovaný zájem o osudy a pocity těch druhých, kterým většina Američanů opravdu nešetří, může Evropanům občas připadat až poněkud přehnaný. 

V kritických situacích se ovšem kombinace blízkých vazeb a intenzivnější komunikace osvědčuje. Přátelé a známí se zpravidla nijak nerozpakují přijet přímo domů k zasaženým rodinám, nabídnout a poskytnout jim veškerou pomoc, které jsou schopni. Pozůstalí to prý obvykle dost oceňují.

Nemlčet a neuhýbat

Můžeme se z amerických reálií a postupů naučit něco i my? Najdeme cestu, jak podpořit rodiče, sourozence a další blízké oběti šíleného střelce z filozofické fakulty?

Přestože nechceme už nikdy zažít nic ani vzdáleně podobného nesmyslnému vraždění na filozofické fakultě, jednu americkou zkušenost bychom si odnést mohli. A sice tu, jak důležitá je podpora blízkého i vzdálenějšího okolí a jak podstatná je vzájemná komunikace.

Řada z nás má tendenci s lidmi, kterým se stalo něco strašného, nemluvit. Nevíme, co máme říkat, aby to nebylo nevhodné. Bojíme se, abychom neřekli něco, co je ještě více zraní. Připadá nám nepatřičné se s nimi bavit o běžných věcech, když oni prožívají tak těžké chvíle. Takže pak často raději mlčíme nebo se snažíme hovor nějak bezpečně ukončit, případně se mu úplně vyhnout. 

Kolegyně v redakci mi vyprávěla příběh mladé ženy z jejich čtvrti, jejíž manžel vyskočil z okna. Celé okolí se jí pak vyhýbalo, protože nevědělo, jak s ní mluvit. „Víš, já si najednou připadala jako prašivá,“ popisovala po čase své pocity mladá vdova. 

Na ztrátu a bolest reaguje každý jinak. Někdo se potřebuje vypovídat, jiný chce mít naopak klid nebo v sobě chce svou bolest uzavřít. A třeba bude o svých pocitech chtít mluvit později. Někdy i o hodně později, moje máma se mnou některé z nich začala sdílet, až když onemocněla, osmnáct let po bratrově odchodu.

Lidé v blízkém i širším okolí pozůstalých – ale platí to, myslím, pro oběti jakýchkoli traumatizujících činů – by s nimi měli mluvit, jak byli zvyklí. Nemáme jim vnucovat přehnaný zájem, o který by nestáli. Nemáme je ovšem ani dodatečně trestat samotou, pokud si do ní sami nechtějí tu a tam zalézt. Když spolu budeme normálně komunikovat, bude to vytvářet ideální prostředí, aby se svěřili, až budou chtít.

Policie, záchranné složky, nemocnice, fakulta i další instituce by měly být připraveny odpovídat, pokud se jich budou chtít pozůstalí na něco ptát. Pro některé z nich může být důležité vědět, jak vypadaly poslední okamžiky jejich dětí. 

Mámy a tátové si zaslouží, abychom s nimi mluvili tak, jak potřebují.