Děti v ohrožení. Alarmující nárůst duševních potíží, zhoršují je i události jako střelba na fakultě

Myslím, že to zkusila, protože to zkusila i její kamarádka – říká dvaačtyřicetiletá Jana. 

Mluví o své dvanáctileté dceři, která se jí loni v létě svěřila, že se zkusila několikrát říznout do nohy. „Viděli jsme na ní, že je poslední dobou podrážděná, špatně spala. To už jsme ale v minulosti řešili několikrát a vždycky se to po nějaké době zlepšilo. Mysleli jsme, že to přejde i tentokrát.“

Rodiče, Jana a Michal, už dlouho pozorují, že je jejich dcera Ester nespokojená ve školním kolektivu, který se jí jeví jako nepřátelský. „Různé bojůvky mezi spolužáky, to, jak se kluci předvádí před holkama a holky před klukama, naše dcera moc nedává,“ popisuje Jana.

Na začátku letošního školního roku se pak celá třída spikla proti jedné spolužačce. „Moje dcera byla nejprve na straně třídy, pak ale vyhodnotila, že je to špatně, a požádala mě, abych společně s ní šla za třídní učitelkou, a celou věc jsme s ní řešily.“ Takové i jiné události ale v dceři zanechávaly šrámy, z nichž se nedokázala rychle oklepat. Někdy kvůli tomu zašla za školní psycholožkou.

A pak se jednoho dne Ester svěřila mámě, že škrábance na nohou si udělala sama – nožem. Řekla, že jí to nijak nepomohlo a že už to dělat nebude. Jenže za dva týdny to zopakovala. V tu chvíli začala rodina shánět odbornou pomoc. „Měla jsem neuvěřitelné štěstí, protože jsem se přes kamarádku dostala ke klinické psycholožce, která nás vzala pár dní nato, dokonce o víkendu. Jindy neměla čas.“

Klinická psycholožka rodičům řekla, že jejich dcera nemá sebevražedné myšlenky. Rodina si oddechla, za psycholožkou ale raději zašli ještě několikrát. Zároveň začali shánět někoho, ke komu by mohli chodit na rodinnou terapii – s vizí, že lepší klima v rodině by jejich dceři mohlo taky pomoct. Souběžně pro ni také hledají terapeuta. „Chtěla bych, aby si měla s kým popovídat, u koho odložit své každodenní frustrace, aby se v ní nehromadily,“ vysvětluje Jana. 

A odvypráví ještě jednu událost. Esteřina kamarádka se nedávno pokusila o sebevraždu. Je jí třináct, cítí se jako kluk a doma spolykala antidepresiva. Skončila v nemocnici a fotky odtamtud sdílela na sociálních sítích. „Moje dcera jí psala, ať jí dobře dopadne operace, načež se dozvěděla, že nejde na operaci, ale pokusila se, jak sama napsala, o nežití. Samozřejmě teď trnu, co ještě všechno moje dítě uvidí a co všechno bude chtít zkusit. Pořád se upínám k myšlence, že nemá suicidální tendence, jenže to se může za rok klidně změnit.“

Vlny

V druhé půlce loňského roku se v médiích objevila zpráva o stavu duševního zdraví českých dětí. Autorem šetření, kterého se zúčastnilo víc než šest tisíc žáků devátých ročníků napříč republikou, byl Národní ústav duševního zdraví (NUDZ). V Česku dosud výzkum, který by přinášel ucelený obraz o tom, jak se dnešní děti cítí, chyběl.

Výsledky ukázaly poměrně alarmující obrázek: víc než 50 procent žáků se dobře necítí. Ústav ve své zprávě uvádí, že polovina školáků projevuje známky zhoršeného well-beingu (což je stav pohodlí, zdraví nebo pocit štěstí).

Z šetření také vyplynulo, že necelá třetina dotazovaných projevila příznaky středně těžké až těžké úzkosti. Téměř každému třetímu deváťákovi by tak z těchto důvodů prospělo vyhledání odborné pomoci. Čtyři z deseti oslovených žáků pak vykazovali známky středně těžké až těžké deprese.