Země po tragédii: Jak se Norsko vyrovnávalo s teroristickým útokem, při němž vrah zabil 77 lidí

Přeživší? Jsou tu nějací přeživší, kteří budou mluvit? 

Červenec 2011, neděle, ani ne osmačtyřicet hodin od teroristického útoku pravicového extremisty v centru Osla a na ostrově Utøya. Útočník zavraždil celkem 77 lidí: osm jich zahynulo při výbuchu bomby, kterou nastražil ve vládní čtvrti, dalších devětašedesát pak na ostrově, kde se konal letní tábor sociálnědemokratické mládeže a kam se vrah vydal střílet hned po explozi. 

Otázku vykřikovala na prostranství před katedrálou v Oslu jakási novinářka, anglicky. Z jakého média či jaké země byla, už se nedozvím, vybavuji si jen několik nevěřícných pohledů okolostojících lidí. 

V katedrále pár minut předtím skončila zádušní mše za oběti teroru, lidé se pomalu trousili ven, postávali před dómem, pokud mluvili, pak jen tiše. Bohoslužba byla tak emotivní, že se účastníkům podlamovala kolena, projev premiéra Jense Stoltenberga doprovázelo hlasité štkaní, jako by se všechen zármutek země shromáždil právě sem, pod střechu svatostánku. 

Jistěže tu byli i mnozí přeživší. Během mše seděli, někteří ještě s oranžovými náramky z tábora, v kostelních lavicích a řada z nich, alespoň co si vzpomínám, tiše sténala.

Většina přítomných novinářů to, myslím, už respektovala a nechávala ty děti na pokoji. S tím, že když některé z nich bude chtít něco říct, přijde za zástupci médií samo. 

Norsko bylo tehdy, v létě 2011, v podobném šoku jako Česko vloni před Vánoci, po střelbě na pražské filozofické fakultě. Ač každé srovnání nutně pokulhává, přinejmenším jednu věc měly obě tragické události společnou: odehrály se v zemích, jež byly až do té doby považovány za velmi bezpečné. O to větší byl potom šok a o to mohutnější byl pocit ztráty tohoto bezpečí. Motiv, který se znovu a znovu opakoval ve výpovědích Norů: Zlo přišlo za námi domů.