Zóna zájmu. Film, který až dusí 

„Těžko hledám slova.“ Tak jsem popsal své pocity z předpremiéry filmu Zóna zájmu a Reportér mě vyzval, ať větu rozvedu. Nechtělo se mi do toho – jednak proto, že jsem ve veřejném projevu dost nejistý, a taky proto, že slova opravdu hledám těžko. Hned jsem si ale vybavil svou stále se opakující noční můru, kdy procházím Osvětimí a na hromadách těl vidím sebe, svou rodinu i přátele. Rozhodl jsem se, že je to možná příležitost, jak se těch snů zbavit. 

Vzhledem k mým nočním můrám a k aktuálním světovým událostem se může zdát, že jít na film o holocaustu (o Rudolfu Hössovi a právě Osvětimi) není nejlepší nápad. Jenže tenhle režíroval Jonathan Glazer, na jehož snímek Under the Skin nemůžu zapomenout ani po osmi letech. Zónou zájmu mi na sto pět minut uvázal smyčku z ostnatého drátu kolem krku. Osvědčené pravidlo, že to, co nevidíme, nám naše představivost zhmotňuje do nejhororovějších scénářů, zde nabírá obřích rozměrů. Čím více jsme četli výpovědi přeživších, tím hrůzostrašnější a konkrétnější jsou naše představy toho, co se děje za zdí…

Nemůžu říct, že bych si to užíval, ale fascinuje mě síla toho filmu. Způsob, jakým režisér pomocí zvuku, hudby a barev buduje atmosféru, je pro mě dalším důkazem, že jde o zcela unikátního tvůrce.