Hlas ze San Piega

Úleva a nostalgie. Nemá cenu se vracet do minulosti s tím, že byla krásná

foto: Márdi

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Je tady další rok – a těsně předtím, než skončil ten minulý, přišla jako vždy podivná doba mezi koncem vánočních svátků a silvestrem. Nic se neděje a čeká se až rok definitivně skončí. Už jsi v cíli, ale ještě nejsi na startu. 

A tak jsem musel začít něco dělat.

Otevřel jsem dveře svého nahrávacího kutlochu a rozhodl se provést důsledný úklid, revizi a vyhazov všeho, co se zde bez pozornosti povaluje víc než rok. Docela se mi to povedlo. Dokázal jsem se zbavit mnoha věcí, u nichž jsem to předtím nedokázal.

Nakonec padl můj pohled na starý gramofon, který jsem před rokem v záchvatu nostalgie koupil od sběratele. Proč? Kdysi jsme doma měli gramofon Tesla, u kterýho jsem jako dítě v tajné oáze proseděl obrovské množství času. Jednou jsem tu už o něm psal a možná to byl důvod, proč jsem zatoužil znovu ho mít. Zatoužil jsem ho znovu vidět, sáhnout si na něj a pustit si na něm desku.

Přečtěte si také

„Ten už jsem dávno vyhodila a jednu bednu mám tady pod kytkou,“ řekla moje máma, když jsem se na gramofon ptal. Po dlouhém pátrání jsem na internetu objevil, o jaký přesně typ šlo. Následně se mi ho podařilo v dalším online průzkumu objevit u sběratele. Vyrazil jsem pro něj do Olomouce, na nádraží jsme učinili předávku a já ho dopravil domů. S obrovským očekáváním jsem ho vytáhl z kufru a propojil ho s bednami, které jsem zase sehnal od jiného člověka v Praze. Celá anabáze trvala zhruba dva týdny a já si pak konečně pustil naši desku a čekal jsem, že proběhne podobná slastná vibrace jako tenkrát… Jenže to byl omyl. 

Ozval se příšerný zvuk. Nebylo to dobré. Navíc jedna bedna hrála hlasitěji. Nejdřív jsem si myslel, že jsem něco špatně zapojil, ale vše bylo tak jednoduché a jasné, že jsem chybu musel vyloučit. Ještě chvíli jsem zklamaně laboroval se zvukem a pak jsem to vypnul. Takhle přesně to funguje. A nejen u gramofonů. Nemá prostě cenu se přehnaně vracet do minulosti s tím, že byla krásná. Tak jako u starých fotek vždycky někdo napíše třeba: „Stejně tenkrát bylo víc zeleně.“ 

Když jsem teď po Vánocích viděl zastrčený a zaprášený starý gramofon, do kterého jsem dřív vkládal nostalgii, dokázal jsem to. Vzal jsem ho společně s děravým futrálem po akustické kytaře, s rozviklanou kancelářskou židlí, s krabicí kazet, o kterých jsem si mnoho let myslel, že na nich je určitě schovaný nějaký dobrý riff. Vzal jsem i spoustu dalších věcí a všechny jsem je odvezl do obřího kontejneru. Pak jsem jel zpátky a cítil jsem úlevu. 

Najednou se proti mně na silnici vynořil starý polský fiat, jakým jsme jezdili na konci devadesátých let na koncerty. Nostalgie byla zase tady. Pozor na ni!

Podpořte Reportér sdílením článku