Já, mé druhé já a ketamin. Experimentální léčba deprese na vlastní kůži

Už od dětství jsem měl sklony k temnomyslnosti a smutku, brečel jsem určitě častěji než moji vrstevníci. Na stranu druhou mi nikdy nepřišlo, že bych nějak zásadně vybočoval z řad rozervaných gymnaziálních básníků, kteří si přečtou Utrpení mladého Werthera a pak okázale trpí také – v naději, že to zaujme nějakou tu Lottu. 

Hlavním spouštěčem psychických problémů bylo nejspíš období psaní diplomky. Tehdy mi totiž začalo docházet, že brzy vlastně přijdu o smysl života. Postupně jsem šel na elitní matematickou základku, pak na matematický gympl, potom na matfyz – a zvykl jsem si, že když chodím do školy a nosím jedničky, můžu být sám se sebou spokojený. Najednou mi začalo docházet, že mě čeká reálný dospělý život a že vůbec nevím, co s tím.

Zkusil jsem tehdy psychoterapii a na jednom z prvních sezení jsem vyplňoval velmi podrobný dotazník. Snad sto otázek typu: „Jak často jste měl v posledních dnech ze sebe špatný pocit – že se vám život nevydařil nebo že jste zklamal sám sebe nebo svou rodinu?“ Z možných odpovědí „Vůbec ne / Několik dní / Více než polovinu dní / Téměř každý den“ jsem často upřímně vybral tu nejhorší variantu. Na doporučení terapeutky jsem pak navštívil i psychiatra – diagnóza „mírná až střední deprese“ a předpis na antidepresiva přišly hned potom. 

Nastoupil jsem jako zaměstnanec do PR agentury, brzy se ale ukázalo, že chození v obleku a konzultace o mediální komunikaci se středním managementem finančních společností není moje forte. Jednoho dne jsem se po telefonátu s klientem rozbrečel, rychle se vytratil z open spacu do malé prázdné kanceláře, kde jsem asi hodinu ležel na zemi a nebyl schopen vstát. Představa, že bych se měl druhý den vrátit a provádět činnosti, v nichž jsem neviděl smysl, mě na té podlaze naplňovala hlubokou beznadějí. Nakonec jsem vstát dokázal a můj psychiatr mi zvýšil dávku antidepresiv a napsal neschopenku na celou výpovědní lhůtu.

Pár týdnů mi trvala rekonvalescence, dal jsem se dohromady a nastoupil do jiné práce jako programátor. Poctivě jsem zobal léky a pravidelně chodil na terapii, kde jsem rozplétal svůj problematický přístup ke světu. Vysoké nároky, které mám na všechny kolem sebe (a na sebe ty nejvyšší). Strach z neznámého a zároveň nutkavou potřebu zkoušet nové věci. Potřebu chvály od ostatních kombinovanou s přezíravým intelektuálním snobstvím.