Přišlo mi divné, že tak velká firma zavře bez fanfár

Měla jste někdy nějaký výrobek z Elite?

Říkala jsem si, jestli se mě na něco takového zeptáte! (smích) Určitě jsem něco z Elitky měla, ale vlastně punčocháče nemám moc ráda a sukně téměř nenosím, takže to bylo někdy v dávné minulosti. Teď určitě nejsem typický odběratel tohoto zboží.

Tak se ještě zeptám na Varnsdorf, kde firma sídlila. Jde o asi patnáctitisícové město ve Šluknovském výběžku, na samé hranici s Německem. V médiích se v posledních letech objevovalo spíš v souvislosti se sociálními problémy, jeho reputace tudíž nebyla úplně valná. Povězte, byla jste tu někdy předtím, nebo jste začala jezdit až v souvislosti s projektem v Elite?

Poprvé jsem tam jela až kvůli projektu, předtím jsem ve Varnsdorfu nikdy nebyla. Ono to bylo tak, že mě asi před dvěma roky k projektu vyzvala Tereza Swadoschová (varnsdorfská rodačka, producentka a dramaturgyně, pracuje pro Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava – pozn. red.), že by chtěla pro město vytvořit projekt, který by nějakým způsobem propojil sousedy a vytvořil mezigenerační mosty. Měla jsem tedy přijít na způsob, jak tohle zadání co nejlépe splnit. A vlastně jsem nejdřív netušila, že se to propojí právě s Elitkou.

Kdy se to změnilo?

Docela dost dlouho jsem tápala, jak to celé udělat a co by mělo být hlavním tématem. Tereza mě provedla městem, seznámila s řadou lidí, pozvala na různé místní akce, třeba na masopust, ale i tak jsem měla pocit, že ve vzduchu je příliš mnoho témat. Pak jsem náhodou na internetu zaznamenala zprávu, že firma Elite by se v roce 2024 dožila 100 let od svého založení, ale že se tak nestane, protože ji majitelé zavírají. A tehdy mi docvaklo, že bude dobré, když to její sté výročí oslavíme právě tím projektem. Přišlo mi prostě divné, že se tak velká firma, která po desetiletí ovlivňovala život celého města a potkávaly se tu generace místních, zavře víceméně bez fanfár.

Na webu Elitka100.cz, který už je k projektu spuštěný, máte důkladně zpracovanou historii Elitky. Bylo pro vás nějaké období zvlášť zajímavé?

Na začátku jsem toho o Elitce samozřejmě moc nevěděla. Většinou to mám tak, že weby doplňuji postupně. Pro mě je web nástroj, který se neustále proměňuje a na konci vypadá úplně jinak. My jsme na začátku oslovili několik historiků, jestli by nám byli schopni historii firmy zpracovat, což se stalo, ale při práci v terénu jsem postupně zjišťovala, že lidé mají na různé historické etapy dost rozdílné názory. Proto jsem se rozhodla, že web se ještě promění a ukážeme historii z více pohledů. V záložce O ELITCE tak máme nejen pohled historika, ale i pohled jednotlivých „eliťáků“, pohled současného majitele areálu ve Varnsdorfu i pohled současného majitele značky Elite, který je vlastně částečně nešťastný, protože ani část eliťáků neví, že značka dál pokračuje, byť se punčochy nadále vyrábí v Krásné Lípě. Současně tam postupně přidáváme jednotlivé kroniky firmy Elite, které v terénu nalézáme. Těmi může návštěvník webu listovat a po prostudování všech dostupných materiálů si plastický obraz Elitky a její historie vytvořit v sám.

A ten historický moment, který vás zaujal?

Těch momentů je určitě víc, ale mě hlavně fascinuje, jakým způsobem lidé vyprávějí o době, kdy Elitka ještě skutečně prosperovala. Nadšeně popisují, jak se denně těšili do práce, jak dobrovolně chodili do zaměstnání i o sobotách, a to dokonce zadarmo. S radostí v hlase vzpomínají na společenský život, který jim firma tehdy dokázala zajistit, na různé kluby, společné dovolené nebo punčochářské karnevaly. Nejsem historik ani sociolog, spíš mě zajímá všední život, mezilidské vazby a čím je možné inspirovat se v budoucnu. Z jednotlivých vyprávění je viditelné, že tento způsob fungování vybudoval celoživotní přátelství a v lidech zanechal spoustu pozitivních emocí. A přijde mi škoda tohle nějak nevyužít – například znovu vytvořit klub eliťáků. Současně je pro mě zásadní vytvořit mezigenerační dialog, protože se nejedná o seniorský projekt, ale cílem je vytvořit akci, která propojí generace a oživí město.

Na webu projektu máte uvedeno i několik kolegyň, se kterými tvoříte tým. Nápad byl ale váš, ne?

Ano, je to můj autorský projekt, jehož vznik iniciovala Tereza, bez níž by se to určitě nestalo. Ona sama na něj získala finance z Norských fondů a její zápal a vztah k městu pro mě hrály klíčovou roli, když jsem se rozhodovala, zda se do toho pustit. Jsem poslední roky extrémně vytížená, realizuju paralelně dalších pět projektů, a dlouho zvažuji, než si něco dalšího přidám. Ale Tereza pro to místo hoří – a to se prostě nedá odmítnout. Každá taková akce zároveň vyžaduje i další spolupracovníky, ideálně místní. Tereze se podařilo najít skvělé lidi do týmu, což je obrovská pomoc. Petra Konečná i Klára Vnenková už odvedly obrovský kus práce v terénu.

Čímž se konečně dostáváme k samotné podstatě projektu. Na zmíněném webu zatím není moc informací o tom, co bude výsledkem. Zaujalo mě, že o projektu mluvíte jako o participativním. Co si pod tím lze představit?

Moje pracovní metoda je založená na tom, že finální podoba projektu vzniká postupně a podílí se na ní samotní účastníci – v tomto případě eliťáci a místní z Varnsdorfu. Občas vidím, že tento způsob práce v lidech budí nedůvěru, protože jsou zvyklí mít jasně daný program a tento formát neznají. Já to sice chápu, ale současně to nedokážu změnit. Je to pro mě nejzajímavější způsob práce, který současně přináší nejlepší výsledky.

Takže jaký ten výsledek plus minus bude?

To vám právě ještě nedokážu přesně říct, protože to sama nevím. Určitě to ale bude velkoformátová akce, jejímž cílem bude zlepšit mezilidské vztahy a ideálně nastartovat formát, který by mohl fungovat i v budoucnu. Je to důležité i kvůli tomu, že většina seniorů upadne po odchodu do důchodu postupně do určitého stereotypu, což je škoda. Myslím, že je fajn, když jim pomůžeme, aby se z toho konzervativního kolečka dostali. Současně je ve městě spousta mladých lidí a přijde mi zajímavé vytvořit platformu, která může zapojit i je. Taky bychom chtěly vytvořit nějakou publikaci a výstavu, které jednotlivé kroky projektu mapují.

Rituál loučení

V jaké fázi nyní projekt je?

Aktuálně se snažíme nakontaktovat co nejvíc lidí, kteří v Elitce pracovali. Spustili jsme proto internetovou výzvu a lidé se nám mohou hlásit online. Zároveň, protože často se jedná o seniory, jsme na různá místa ve Varnsdorfu i okolí rozmístily desítky sběrných boxů, přes které se nám mohou eliťačky a eliťáci přihlásit. Postupně je pak kontaktujeme a domlouvám se na osobních rozhovorech. V dohledné době bychom chtěly mít k dispozici většinu kontaktů.

Kolik lidí se už ozvalo?

Už asi pět set. Ještě jsme u některých pamětníků ve fázi částečné nedůvěry, takže s námi nechtějí moc mluvit. Ale věřím, že se nám to podaří zlomit a podaří se nám pamětníků najít ještě mnohem víc, protože v Elitce pracovaly celé generace. Vznikly tu celé rodiny, někteří lidé tu poznali své životní partnery. Cíleně studovali na místním učilišti, aby pak začali pracovat o dům vedle, a zůstali tu celý svůj život. To všechno mělo vliv i na podobu města.

A rozhovory už tedy probíhají?

Určitě, zatím jsme mluvili zhruba se sto padesáti eliťáky. Některé rozhovory jsou poměrně dlouhé, trvají i několik hodin. Zajímají mě především jejich vzpomínky, jak podle nich Elitka v minulosti fungovala, na co rádi vzpomínají, na co naopak méně. Nebo i co měli v podniku na starost, jak přesně se jmenovala jejich pracovní pozice. To všechno se pak odrazí ve výsledné podobě projektu. Mimochodem to, co se v Elitce vyrábělo, ovlivnilo třeba podobu našeho webu. Posbírala jsem vzorníky barev, které se v podniku používaly, a některé barvy i s jejich číslem jsme zapracovaly do layoutu.

Zmínila jste nedůvěru některých pamětníků. Jak se vám je daří přesvědčovat, že s vámi mají mluvit?

Důležité je vždycky osobní setkání, kdybychom rozesílaly maily nebo dopisy, nefungovalo by to. Takže holky musí nejprve všechny obvolat a pozvat na osobní schůzku. Lidé si občas myslí, že pro mě nejsou dostatečně atraktivní, ale dopředu nikdy nevíte, kdo vlastně dorazí. Teď jsme třeba mluvily s jednou starší dámou, která nám až po nějaké době řekla, že ráda píše básně. Tak jsem ji přemluvila, aby zkusila složit i něco o Elitce. Nejdřív říkala, že to bude komplikované, ale pak souhlasila a na prosincovém setkání nám svou báseň přednesla. Důležité je dát si s každým jednotlivcem práci a ukázat, že máte o ty lidi skutečný zájem.

Překvapilo vás při rozhovorech něco?

Určitě je to téma odcházení. Jak jednotlivých zaměstnanců, tak velkých firem obecně. Někde pracovali zaměstnanci desítky let, a na konci se s nimi často nikdo ani nerozloučil, prostě jen odevzdali klíče a šli. Cíleně se proto ptáme, jestli v jejich případě proběhl nějaký rituál loučení. Není to o tom, že by měli dostat nějakou medaili nebo diplom, to trošku asociuje minulý režim. Spíš je to obecně o přístupu. Rozhodně je to silné a velmi aktuální téma napříč republikou. Zrovna nedávno vyšlo v novinách, že po 200 letech končí textilka Tylex Letovice, kde v poslední době pracovala už jen padesátka zaměstnanců. V něčem je to podobný příběh – tuto textilku proslavily bavlněné záclony, ubrusy a krajky a byla to chlouba Letovic. V eliťácích samozřejmě rezonuje i to, jak dnes podnik vypadá, respektive v jakém stavu jsou budovy, kde celý život pracovali. Chtěli jsme pamětníky například fotografovat před budovami někdejší Elitky, ale ukázalo se, že to je dost citlivé téma. Stejně jako rok 1989 a následující vývoj.

Jak to?

Jeden pán nám při rozhovorech popisoval, že už v devadesátých letech nalepili na fotku Elitky snímek Titaniku, protože věděli, že se začíná potápět. Ale já nejsem investigativní novinář, abych do hloubky pátrala po tom, co se po revoluci s podnikem dělo a kdo ho „rozkradl“, jak často při rozhovorech zaznívá. Může se toho chopit někdo jiný, já mám úplně jiné cíle.

Na facebookovém profilu vašeho projektu byla i výzva pro příslušníky mladších ročníků, aby se do něj také zapojili, třeba tím, že si udělají selfíčko s někým, kdo v Elite dělal. Byl o to zájem?

Mělo to poměrně pomalý rozjezd, ale nakonec máme i vítězku, která našla deset eliťáků a vyfotila se s nimi. Ten projekt totiž není – a ani nemůže být – jen o seniorech, kteří v minulosti pracovali v Elitce, jak jsem už říkala. Přestože podnik skončil, pořád ovlivňuje atmosféru ve městě, což se dotýká i mladších ročníků. Věřím proto, že se nám to podaří ještě změnit. Z minulých projektů mám zkušenosti, že stačí třeba jeden učitel v nějaké škole, který pro věc nadchne větší množství dětí.

Problémy periferie

Varnsdorf je součástí Sudet, před rokem 1945 tu žilo víceméně jen německy mluvící obyvatelstvo, které bylo posléze odsunuto. Dost často se říká, že tahle skutečnost má dodnes vliv na to, jak která lokalita v příhraničí vypadá. Myslíte si totéž?

Určitě, stačí se projít městem. Na začátku projektu jsem objela celý region, byla jsem i na německé straně. Ten rozdíl je neskutečný. Třeba to, jak tam oproti Česku vypadá veřejný prostor i jednotlivé domy. I to by nakonec mohl být jeden z výstupů našeho projektu, prostě ovlivnit podobu veřejného prostoru. Umím si představit, že by vznikl nějaký orientační systém, jak to město fungovalo v době své největší slávy a jak by se to mohlo využít v současnosti. Na druhou stranu, já mám vlastně takový menší chaos při práci ráda.

Jak to myslíte?

Němci mají neuvěřitelně upravené vesnice, uklizeno, všude řád. Ale určitá anarchie člověku umožňuje dělat něco odvážnějšího. Zažívám to teď při projektu, který souběžně dělám ve Švýcarsku. Tam je složité některé věci prosadit, protože na všechno musíte mít povolení, často slyšíte, že něco nejde. V tomhle směru je to ve Varnsdorfu mnohem volnější.

Našla jste si už k Varnsdorfu a jeho okolí vztah?

To místo je bezesporu magické, takže Terezu úplně chápu, i když ona k němu má logicky ještě silnější vazbu. Současně je vidět, že je tady spousta problémů, které souvisí s tím, že město leží na periferii. Na předposlední schůzce na mě vystartovala jedna paní s tím, že o městě nemůžu nic vědět, když tam nežiju, a nemůžu ho ani pochopit. Paní si myslela, že jsem mladá studentka bez zkušeností, a pak ji zaskočilo, kolik mi je vlastně let. Po chvilce ale stejně pokračovala v tom, že nemůžu chápat, co se na severu děje ani co v Elitce prožili. Já to samozřejmě nerozporuji a ten názor respektuji. Na druhou stranu mám řadu zkušeností s tím, že člověk odjinud dokáže věci vidět jinak – a tím je třeba zlepšit. Musím ale taky říct, že to je po dlouhé době projekt, ve kterém lidé dávají viditelně najevo vděčnost a jsou z té iniciativy upřímně nadšení. Zažila jsem i situace, kdy mi osmdesátiletí lidé líbali ruce a děkovali, že se o ně někdo zajímá.