Unikátní Koldům v Litvínově: budovatelský sen, který zchátral a zevšedněl

Vybavíte si, kdy jste poprvé viděl Koldům na vlastní oči a co jste si o něm pomyslel?

Projížděl jsem kolem někdy koncem devadesátých let a myslel jsem, že to je nemocnice.

Odkud pocházíte?

Jsem rodilý Pražák, vyrůstal jsem kousek od dejvického Kulaťáku (Vítězné náměstí v Praze 6, pozn. red.).

A jak jste se ocitl na severu?

Za vším hledej ženu. Moje první žena byla z Bíliny, druhá je odsud z Litvínova. Kam mě ženy přitáhnou, tam žiju.

Říkal jste, že Koldům jste viděl koncem 90. let. Jak se stalo, že jste se o něm rozhodl napsat knihu?

Když jsem zjistil, že to není nemocnice, začal mě ten příběh zajímat. Vyptával jsem se různých lidí, ale jejich odpověď byla většinou hodně povšechná – něco na způsob „to byl takovej dům, ve kterým byly různý služby“. Hledal jsem knížku, kde bych si přečetl víc, a s údivem zjistil, že žádná neexistuje. Našel jsem jen nějaké odborné články týkající se architektury a urbanismu, ale nic, kde by bylo popsané každodenní využívání Koldomu, které mě zajímalo nejvíc.

Sověti v bytě a pohlavky od maminky

Koldům byl postaven v padesátých letech minulého století podle návrhu architektů Václava Hilského a Evžena Linharta. Šlo vlastně o sociálněinženýrský, utopický projekt. Kdo byli první obyvatelé Koldomu?

Šlo výhradně o zaměstnance litvínovské chemičky a jejich rodiny. Fabrika vznikla už za Hitlera, vyráběly se v ní pohonné hmoty z uhlí. Nacházela se v Sudetech, takže v ní pracovali Němci a váleční zajatci. Po válce jedni i druzí zmizeli a bylo třeba sem nalákat nové lidi. Posloužit k tomu mělo mimo jiné právě tohle unikátní bydlení.

Jiné kritérium než ochota pracovat v chemičce se pro bydlení v Koldomu neuplatňovalo?

Samozřejmě že straníci měli přednost, v podstatě to byla podmínka. Ale důležité bylo i něco jiného – aby ten člověk byl užitečný. A nešlo jen o funkci, ale hlavně o odbornost.