„Nájemníci o mně věděli, a přece nás nikdo neudal.“ Prarodiče malou Doris ukrývali celou válku

Marie Böhmová studovala v Brně konzervatoř, Karel Bock měl řeznictví v Josefské ulici. Marie se do židovského řezníka zamilovala, opustila uměleckou dráhu a začala mu pomáhat v obchodě. Po sedmi letech manželství se jim narodila dcera Doris. V bohatě zařízeném bytě se o ni starala chůva, mamince pomáhala služebná. 

Když byly Doris dva roky, vypukla světová válka. „Naši se prý původně chtěli vystěhovat do Izraele (tehdejší Palestina – pozn. red.), ale tu šanci propásli,“ zavzpomínala v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Aby odvedli pozornost nacistů od dcery, v roce 1939 se rozvedli. 

Karla Bocka koncem roku 1941 deportovali do Terezína, Doris s maminkou se přestěhovaly k Mariiným rodičům do pražských Dejvic. Do transportu však brzy musela i Marie – kvůli udání služky, že poslouchá Londýn a roznáší odbojové letáky. „Maminka se ke mně naklonila do postýlky a řekla: ‚Buď tady hodná, já se brzy vrátím.‘,“ vybavuje si Doris, tehdy čtyřletá.

Kočovné dětství

Dejvický byt začalo navštěvovat gestapo. „Některé věci se povedlo ukrýt u sousedů, zbytek gestapáci odnesli. V kuchyni zůstala jen bubínková kamna. Povídám jim: ‚Tamhle jste zapomněli obraz na zdi.‘ A když ho popadli, volala jsem na ně: ‚Kam ten obraz nesete, ten je náš!‘,“ vypráví Doris. 

Böhmovi nakonec přišli i o věci schované u sousedů: „Babičce prý řekli, že jsme si u nich nic nenechali.“

Prarodiče s vnučkou se přestěhovali do Libně. „V té době dědeček zničil rodný list židovské obce. To ale znamenalo, že na mě přestali brát potravinové lístky,“ popisuje Doris a dodává: „I tak se pořád báli, aby na mě nacisté nepřišli, a začali mě skrývat na dalších místech.“ Dočasnými adresami se stal nejprve Žižkov a později Truhlářská ulice v Petrské čtvrti. „Pamatuju, že jsem nemohla ani na dvůr hrát si s dětmi a vůbec jsem to nechápala,“ řekla Doris školákům v Jablonci nad Nisou, kde nyní ve svých osmdesáti šesti letech žije. 

Koncem války se Doris vrátila do Libně. „Tam už jsem se na pavlači zase mohla vídat alespoň se sousedovic dětmi. Všichni nájemníci o mně věděli, a přece nás nikdo z nich neudal,“ vzpomíná. Kvůli tomu, že neměla úřední dokumentaci a dlouhé měsíce se ukrývala na různých místech, ale nemohla navštěvovat školu. Ve věku, kdy její vrstevníci chodili do první a druhé třídy, naučil ji dědeček číst i psát, sehnal také sešity s předkreslenými motivy, do kterých si malovala.

Cizí žena na pavlači

V libeňském bytě prožila americké bombardování 14. února 1945, které si vyžádalo přes sedm set životů a jedenáct tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou. Spojenecké letectvo se tehdy kvůli husté mlze a poruše radiolokátoru hlavního navigátora dostalo nad českou metropoli omylem, pumy měly padat na Drážďany. „Muži stáli na pavlači a koukali, kde to lítá. Pak začaly houkat sirény, tak jsme šli do sklepa,“ přibližuje Doris svou vzpomínku.

Další bombardování zasáhlo 25. března 1945 dělnické čtvrti, mezi něž patřila i Libeň. Hlavním cílem byla továrna BMM (Böhmische-Mährische Maschinenfabrik, dříve ČKD), kde se vyráběly stíhače tanků Jagdpanzer pro wehrmacht. Všechna okna v pavlačovém domě u Palmovky vysypala tlaková vlna. 

Nedlouho poté došlo k události, kterou si Doris pamatuje do nejmenších podrobností: „Po pavlači přicházela žena a dědeček povídá: ‚Co tady chce Róza?‘ Myslel, že je to jejich druhá dcera, moje teta. Když vstoupila do dveří, začali všichni plakat a objímat ji, až po chvíli mi řekli: ‚To je tvoje maminka!‘ Jenomže pro mě to byl úplně cizí člověk, na kterého jsem měla jedinou vzpomínku: chlebové srdíčko, které mi poslala z Ravensbrücku.“

Bohémské sklony

Doris bylo v té době osm let a ráda chodila na hodiny katechismu. Matka jí to po válečných hrůzách a zážitcích z koncentračního tábora zakázala. „Nechápala, jak by mohl někdo věřit v Boha,“ říká dcera, jejíž otec Karel Bock zahynul 19. ledna 1945 v Dachau. 

Marie Böhmová se znovu vdala – za Františka Kleina, který si po válce nechal změnit příjmení na Klimeš. Rodina získala byt ve Vršovicích po německém generálovi. „Byla tam nádherná leštěná ložnice s kosmetickým stolkem,“ vzpomíná Doris.

Konečně mohla začít chodit do školy jako ostatní děti, její maminka nastoupila do podniku Skloexport, otčím pracoval v papírnictví jménem Papko. Oba vstoupili do KSČ. V letech 1947 se jim narodila dcera a o dva roky později další. 

Gymnázium začala Doris studovat v Praze, ale maturovala v Litvínově, kam se rodina přestěhovala. V té době byla vášnivou čtenářkou ruské literatury. Vystudovala tudíž češtinu a ruštinu na Vyšší pedagogické škole v Ústí nad Labem.

Chtěla vstoupit do strany, ale nevzali ji s odůvodněním: „individualistka s bohémskými sklony“. K práci učitelky na základní škole si přibrala výchovné poradenství, kterému se věnovala v jabloneckém dětském domově a tanvaldské rodinné škole. 

Do KSČ nakonec vstoupila. „Chtěla jsem ji reformovat k lepšímu, ale nesetkalo se to s pochopením,“ říká. Po revoluci učila češtinu Vietnamce a později i Ukrajince, před dvěma lety s tím kvůli špatnému zraku musela skončit. Má jednu dceru.

Příběh Doris Bartoníčkové zpracovaly Ema Jana Špačková, Sarah Štěpničková, Magdaléna Winterová, Elena Štanclová, Adéla Stránská a Tereza Poláčková ze ZŠ Na Šumavě v Jablonci nad Nisou pod vedením Ivany Buchholz.