Vlakem přes Sibiř domů. Nová videohra o československých legionářích sklízí úspěchy i ve světě

Ta válka se už dnes z obecného povědomí hodně vytrácí. První světová neboli velká válka není příliš populárním tématem ani ve světě videoher. Přesto si tuto dobu, respektive konflikt v Rusku rozvráceném občanskou válkou a tamní slavné vystoupení československých legií, vybrali jako téma brněnští vývojáři ze studia Ashborne Games. Koncem roku 2023 uvedli na trh hru Last Train Home. V překladu – Poslední vlak domů.

Proč ten název? Vysvětlení leží v historickém kontextu, který je užitečné zmínit i kvůli popisu samotné videohry. Československé jednotky, takzvané legie, bojovaly za první světové války proti Rakousku-
-Uhersku a Německu ve snaze o vznik samostatného Československa. V Rusku se však v roce 1917 po převratu dostali k moci bolševici a v následujícím roce uzavřeli jednostranný mír. Zahraniční odboj vedený T. G. Masarykem se pak rozhodl přesunout legie na západní frontu do Francie – a nakonec padlo rozhodnutí přesunout je vlakem. V květnu 1918 došlo k takzvanému čeljabinskému incidentu, kdy byl těžce zraněn československý legionář; legie začaly bojovat s bolševiky a následně obsadily území kolem transsibiřské magistrály, aby si zajistily bezpečnou cestu domů. Tato sibiřská anabáze se protáhla až do roku 1920, kdy do nově zrozeného Československa konečně dorazili poslední legionáři.

Proč si brněnské studio Ashborne Games vybralo právě tento námět? „Ve své hře vyprávíme příběh starý jako sama historie válčení. Příběh o návratu domů je něco, s čím se může ztotožnit každý, i v případě cesty domů za rodinou. Návrat domů z války zná většina zemí ve svých dějinách až příliš důvěrně,“ vysvětluje šéf studia a vývojář Petr Kolář.

Přes virtuální Sibiř 

„První světová válka je komplikované téma pro zpracování ve videohře. Jednalo se primárně o válku zákopovou, která není pro hráče obecně zajímavá,“ popisuje šéf Ashborne Games Petr Kolář. „Přitom se najde pár skvělých her, které první světovou zpracovávají – řeší spíš příběhy vojáků a morálky, hrůzy války a zkázu. Obecně se nejedná o hrdinské eposy, na které jsou hráči spíš zvyklí,“ dodává. Naráží na hry jako Valiant Hearts, Verdun nebo 11-11: Memories Retold. Právě mezi ně se nyní zařazuje i Last Train Home. I když přesun legionářů přes Rusko nelze považovat za statický boj v zákopech, typický pro fronty první světové války.

Hra Last Train Home je ve svém jádru taktickou strategií, kterou lze rozdělit do dvou částí. V té první s malou jednotkou legionářů plníte rozličné úkoly: jednou je třeba sehnat zásoby, jindy osvobodit kamarády nebo zneškodnit pár bolševiků, kteří jsou v rámci hry hlavními nepřáteli. 

Druhá polovina Last Train Home se skládá především ze správy obrněného vlaku. Pro vaše legionáře je klíčové, aby se jím dostali přes celé Rusko k lodi, která je má dovézt až domů do Československa. Na takovou dlouhou cestu je přitom potřeba hodně paliva, jídla, střeliva a dalších zásob. Čas od času se vlak rozbije nebo se na trati vyskytne problém – a v tu chvíli je na vás, jak se se situací poperete. Tak jako ve skutečném světě, pokud někdo z vašich legionářů zemře, už vám nebude k dispozici. A pokud se těžce zraní, vaši lékaři ho budou dávat pěkných pár týdnů dohromady, než se bude moci vrátit zpět do akce. To všechno za jízdy napříč Ruskem, kterým zmítá občanská válka mezi rudými a bílými. „Cesta vede přes zamrzlou Sibiř a zmrzlí vojáci vám moc dobrou službu neudělají. Cílem je pak překonat útrapy a dorazit do Vladivostoku, kde čeká loď domů,“ vysvětluje Kolář.

Dohrání hry vám zabere něco kolem 30 až 40 hodin, pokud jste zkušeným hráčem. Pokud ne, přidejte ještě asi deset hodin. Last Train Home je v současné době k dispozici pouze na počítačích, nikoli na herních konzolích; hra vás vyjde při pořízení na zhruba 1 000 korun.

První ohlasy na Last Train Home byly pozitivní. Zahraniční recenzenti jí udělili vysoká hodnocení – 80 až 90 bodů ze sta možných. Například prestižní server PC Gamer v recenzi uvedl: „Last Train Home je historická fikce, která redukuje prožitky desítky tisíc lidí v rozmezí několika let na prožitky několika desítek lidí v průběhu pár měsíců. Ale jedná se o dobře zpracovanou fikci, která vám dokáže velice dobře zprostředkovat dobovou atmosféru a místa, uvěřitelné emoce a detaily spíše než historicky přesné události. Navíc svou hudbou a výtvarným zpracováním dalece přesahuje to, co kdokoliv očekává od hry na této úrovni vývoje a rozpočtu.“

Titul je úspěšný, i pokud jde o prodeje. Na začátku prosince, konkrétně týden po vydání byl v největším online obchodě s PC hrami Steam celosvětově 7. nejprodávanější hrou vůbec. A samozřejmě nepřekvapí, že v Česku tou nejprodávanější. Jen během prvního týdne se prodaly podle informací Ashborne Games vyšší desítky tisíc kopií hry.

Kromě Česka ji kupovali především hráči ze Spojených států a Německa. „Už před vydáním jsme díky seznamům přání tušili, že i zahraniční zájem bude velký. Příjemně nás překvapily recenze, jak od kritiků, tak hlavně přímo od hráčů. Je úžasné sledovat, že 85 procent hráčských recenzí na Steamu je pozitivních,“ říká spokojený Kolář. Dodává, že negativní recenze nesměřují primárně na kvalitu samotné hry, řeší spíše ideologii a rozdílný pohled na historii: to podle mínění studia znamená, že hru udělali dobře. 

Legionáři a vývojáři

Brněnské studio Ashborne Games se v minulosti podílelo na zásadních českých videohrách, jako jsou série Arma, Mafia, Fish Fillets, nebo na dalších mezinárodních projektech jako Shadowgun Legends či série UFO. Samostatně zatím uvedlo na trh dvě hry. V roce 2021 letecký simulátor helikoptéry Comanche, druhou je pak již zmíněný Last Train Home.

Za úspěchem stojí i intenzivní spolupráce s Československou obcí legionářskou (ČsOL). Tento neziskový spolek byl založen v roce 1921 a původně sdružoval veterány z první světové války a propagoval podíl zahraničního vojska na zrodu samostatného československého státu.

S časem se jeho role proměnila, dvakrát spolek zanikl, nejprve kvůli nacistické, pak komunistické totalitě. Od roku 1989 sdružuje válečné veterány a stará se o památku legionářů. Angažuje se i v projektu Krev legionáře, což je průběžně aktualizovaný online seznam legionářů, který se snaží podle dostupných údajů kompletovat historii československých vojáků v zahraničí. Velice populární je rovněž putovní muzeum Legiovlak, připomínající československé legie, které po kolejích křižuje celou republiku už od května 2015.

Jakmile se v Ashborne Games v létě 2020 rozhodli plánovanou hru spojit s tématem návratu československých legionářů domů, spolupráce brněnského studia s legionářskou obcí byla přirozeným vyústěním celého projektu. „Musím říci, že mě tento záměr velice potěšil a o spolupráci jsem fakticky nepřemýšlel ani vteřinu. Tvorba počítačové hry na toto téma byla jedním z nerealizovaných cílů projektu Legie 100, který naše organizace zaštiťovala v letech 2014–2020 a který jsem měl v této době na starosti,“ říká Jiří Charfreitag, vedoucí Muzea čs. legií a projektu Legiovlak.

Vyzdvihuje přitom zásluhy československých legionářů. „Znáte jinou armádu, která by obsadila celou ruskou transsibiřskou magistrálu? A to je myslím i jejich odkaz do dnešních dní. Ukázka odhodlání malé skupiny lidí a cesty za vytouženým cílem, kdy z neexistující armády vznikl svébytný systém schopný zajistit vlastní existenci,“ popisuje. 

Legionářská obec pomáhala brněnským vývojářům s celou řadou věcí. Prvním bodem byla pomoc při sbírání podkladů potřebných k sestavení hry. „Začali jsme tak postupně studio zásobovat dobovými fotografiemi našich legionářů a míst, kde působili, aby mohli vývojáři hru co nejvíce přiblížit dané době. Spolupráce se následně přenesla k sestavení podkladů potřebných pro tvorbu stejnokrojů a předmětů ve hře. Poskytli jsme tak studiu ucelený materiál, z kterého mohli při přípravě vycházet,“ vysvětluje Charfreitag. Následně pak legionářská obec pomohla s natáčením hraných scén, které byly využity jak k propagaci hry, tak ve hře samotné. V nich si zahrálo i již zmíněné muzeum Legiovlak, které se skládá z jedenácti vyřazených historických železničních vozů.

Fikce a skutečnost

I přes spolupráci s Československou obcí legionářskou však Last Train Home pochopitelně není historicky věrnou kopií putování legionářů do Vladivostoku. Petr Kolář z Ashborne Games potvrzuje, že i když se studio opíralo o historické téma a reálie, zábavnost a hratelnost pro ně byly klíčové. „Pokud hráči chtějí výzvu v podobě těžkých rozhodnutí, chytrého boje proti přesile a překonávání překážek, to vše doprovázené zajímavým příběhem, je Last Train Home hra pro ně. A jako bonus se mohou dozvědět i něco o historii,“ říká. 

Brněnští vývojáři mimo jiné dlouho zvažovali, zda použít reálná jména legionářů. Coby vypravěč provází hrou František Langer, videoherní kopie skutečného legionáře a vojenského lékaře. Langer se po konci války a návratu domů proslavil v éře první republiky jako dramatik, spisovatel a pravidelný přispěvatel Lidových novin. 

Jiná skutečná jména legionářů ale v Last Train Home nenajdete. „Zvažovali jsme to. Došlo nám ale, že by to bylo neuctivé k jejich potomkům – mohou si hru zahrát a říkat si, že tohle by náš prapředek přece nikdy neudělal. Místo toho máme ve hře spoustu členů našeho týmu, ať už jménem, nebo i tváří. Inspirovali jsme se ale příběhy jednotlivých vojáků,“ vysvětluje Kolář.

Samozřejmě hra musela v rámci vývoje přistoupit na určité kompromisy oproti historické předloze. Například se musely změnit legionářské uniformy kvůli lepšímu rozlišení v rámci jednotlivých herních misí. Jak už bylo naznačeno v citované zahraniční recenzi, putování do Vladivostoku je také zhuštěné do cesty jediného fiktivního vlaku, který jako poslední veze legie domů. „On totiž příběh cesty kolem světa našich mužů netrval dny ani týdny, ale celé roky. Vždyť od března roku 1918, kdy se většina legionářů vydala na cestu do Vladivostoku, uplynulo více než dva a půl roku do chvíle, kdy odplul poslední transport našich do Evropy. To by asi žádného hráče prožívat nebavilo, stejně tak jako to nebavilo samotné legionáře,“ chápe tento kompromis Charfreitag z legionářské obce.

Vůbec se také neřeší, že legionáři obsadili v podstatě celou transsibiřskou magistrálu, díky čemuž měli vlastní továrny a zásobování, tématem není ani vývoj konfliktu s bolševiky, ačkoli ti jsou ve hře primárními nepřáteli. „Když děláme hru s historickým zasazením, je pro nás autenticita důležitá. Hráči pak mohou získat zájem o dané období, čemuž napomáháme třeba encyklopedií přímo ve hře. Občas jsou i menší pošťouchnutí, jako závěrečné příběhy vojáků. Jeden z nich je třeba po dokončení hry napaden žralokem, což může hráčům přijít neuvěřitelné. Když budou ale chvíli pátrat, zjistí, že se podobné incidenty staly,“ říká Kolář.

I přes kompromisy má hra současně výchovný rozměr. Sám Kolář podle svých slov „tak trochu naivně doufá“, že se mezi hráči najdou například i vyučující v českých školách, které hra přivede k zájmu o tuto kapitolu dějin. A následně své nadšení předají žákům. 

Ashborne Games jsou také s Československou obcí legionářskou domluveny na několika přednáškách, na kterých budou společně vysvětlovat, jak příběh legií přenesly do hry. „I s ohledem na reakce z prvních proběhlých přednášek se těšíme na ty další, zájem o hru je veliký,“ přikyvuje Charfreitag. 

Kromě přednášek se pak hráči budou moci těšit minimálně na jedno DLC, tedy samostatný příběhový dodatek, s názvem Legion Tales: jeho obsah nebyl v době přípravy tohoto textu znám. 

Další plány pak podle slov brněnských vývojářů záleží na konečném přijetí hry od hráčů a jejích prodejů. Pokud budou nad očekávání dobré, třeba se dočkáme více her z legionářského prostředí. Češi a Slováci bojující v cizině za vznik samostatného státu by si takovouto virtuální poctu jistě zasloužili.