Očista duše v prázdné zemi

Starobylé město Oviedo na severu Španělska, zhruba třicet kilometrů od Atlantického oceánu, deset hodin večer, konec ledna. Zákaz vycházení je, tady, v regionu Asturie od jedenácti hodin večer, ale potemnělé ulice už zejí prázdnotou. Přitom jsme v zemi, která je za normálních okolností zvyklá žít převážně večer. Sem tam někdo venčí psa, ale restaurace a bistra jsou ode dneška zavřené, výdejová okénka byla otevřena jen do osmi, takže už je všude tma a ticho. Na recepci v hotelu nám dezinfikují i pasy a tužku pečlivě otřou snad po každém podpisu. Už z prvních dojmů je vidět, že v téhle zemi mají z nákazy velký respekt.

Začíná naše pěší pouť do španělského města Santiago de Compostela. Cesta, která by za normálních okolností byla plná lidí. Ne tak v době, kdy se země, stejně jako zbytek Evropy a světa, potýká s covidem.

•••

Svatojakubských poutních cest je dvanáct a všechny se stýkají u hrobu sv. Jakuba v katedrále ve zmíněném Santiagu de Compostela. Obliba těchto cest nabývá v posledních desítkách let na popularitě nejen mezi věřícími, ale i mezi lidmi, kteří podstupují pouť za sebepoznáním nebo ji absolvují čistě turisticky. Cesty jsou přehledné, precizně značené a více než saturované nejrůznějšími kiosky s občerstvením a ubytovnami pro poutníky. Místní dokázali boomu využít a dalo by se říct, že z toho vznikl skvělý poutnický byznys.

Zaznamenala jsem i hlasy, že cesty jsou už obchodníky tak zprofanované, že nemůže jít o žádný duchovní zážitek. Já, z vlastní zkušenosti z roku 2019, kdy jsem se vydala na svou první pouť, Camino Portugués, mohu upřímně říct, že duchovní zážitek lze dobře prožít i mezi dalšími hledajícími. Že k hlubokému prožitku a obrácení se do sebe není potřeba naprosté samoty a strádání.

Přemýšlela jsem ale, jaké by bylo jít na pouť teď, v zimě, kdy je trasa vždy méně frekventovaná, a podívat se, jak navíc vypadá v „době covidové“.