Navždy prázdná štědrovečerní židle. Rodiče, doživotní oběti šíleného vraha

Většina z nás tomu nejspíš v první chvíli nechtěla uvěřit. Lidský mozek se vzpírá něco takového přijmout. Hromadná vražda mladých lidí – vlastně ještě dětí, byť formálně už dospělých – je zcela mimo naše běžné chápání. To se přece nemůže dít. Ne tady u nás, v Česku, v centru Prahy, na fakultě, kde mnozí z nás před lety sami studovali, kam chodí dcery a synové našich známých, kolegů či přátel.

Přesto se to stalo. A nelze to, bohužel, už nijak vrátit zpět.

Po prvotním odmítání a následném šoku přijdou logicky na řadu otázky a diskuse. Nedalo se té tragédii nějak zabránit? Nemohla policie udělat ještě více? Nemáme mít jiný systém nakládání se zbraněmi? Neměla média reagovat jinak? Nepodcenili jsme něco důležitého? Takové úvahy jsou zcela namístě a není na nich nic špatného ani znevažujícího vůči práci a nasazení konkrétních jednotlivců. Poučení z tragédie na filozofické fakultě mohou být užitečná pro budoucí krizové – byť doufejme už nikdy tak hrůzné a šílené – situace.

Šok ve společnosti časem odezní, podobně jako v mnohých strašlivých případech relativně nedávné minulosti, z nichž jsme většinu naštěstí znali jen ze zpráv odjinud. New York žil a žije dál i po největším teroristickém útoku všech dob z 11. září 2001, Norsko i Nový Zéland překonaly řádění hromadných vrahů. Stejně jako lidé tam i my se po čase posuneme zase dál.

Všechno je pryč

Budou tu s námi ale ti, kteří se nikam posunout nemohou. Jejich ztráta je totiž definitivní a nevratná. Rodiče, kteří přišli o to nejcennější, co můžeme v životě mít – o své děti, o milované dcery a syny. To se, bohužel, nedá překonat nikdy.

Měli své společné zážitky, rodinné historky, svá tajemství. Měli svůj styl, jakým si psali esemesky, jak se oslovovali i jak se hádali a usmiřovali. Měli společné vtípky i trapasy. Společné vánoční zvyky a rituály, rodinný recept na bramborový salát, systém rozbalování dárků i svůj zasedací pořádek u štědrovečerní večeře. To všechno je pryč, jedno místo už pro všechny příští Vánoce zůstane navždy prázdné… Rodiče, sourozenci ani další nejbližší zároveň nemohou nikdy zapomenout, komu to místo vždycky patřilo.

Budou si pamatovat, jaké dárky měli na letošní Vánoce nakoupené pro své děti, se kterými se už nikdy nezasmějí ani neobejmou. Stali se totiž, bez jakéhokoli vlastního přičinění, druhotnými oběťmi šíleného vraha. A to nejspíš s doživotní platností.

Nejtěžší věc na světě

Mám z vlastní rodiny zkušenost s tím, jaké to je, když rodiče přijdou o dítě, byť už plnoleté. Letos uběhlo právě dvacet let od chvíle, kdy se můj bratr rozhodl ukončit svůj život střelnou zbraní. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí – na rozdíl od dívek a chlapců, kteří zemřeli rukou šíleného vraha na Palachově náměstí – a i tak to pro rodiče znamenalo obrovskou bolest a utrpení.

Mohli jsme spolu stokrát mluvit o tom, že to pro Ondru možná bylo ve skutečnosti vlastně jakési vysvobození z těžké endogenní deprese. Mohli být jakkoli stateční či silní a snažit se naplno žít pro své další dva syny a později i pro vnoučata. Přesto bylo a je znát, že takovou ztrátu nemohou mámy a tátové nejspíš nikdy překonat. Přežít smrt vlastního dítěte je ta nejtěžší věc na světě.

Břímě rodičů je v případech velmi předčasných úmrtí opravdu největší. Nejbližší přátelé a kamarádi samozřejmě v tu chvíli cítí obrovskou ztrátu a bolest, zároveň je ale prakticky jisté, že jim život přinese další, veskrze pozitivní, zážitky a zkušenosti. Totéž bude po určitém čase nejspíš platit i pro partnery či partnerky většiny z těch, kdo zemřeli příliš mladí. Je to docela přirozené.

Zde si dovolím druhou (a poslední) osobní vsuvku. Nezažil jsem za svých skoro padesát let života moc horších chvil, než byl okamžik nálezu mladšího bratra po sebevraždě. Ještě těžší ale bylo zazvonit ve čtyři ráno na jeho přítelkyni a říkat jí, že ten kluk, se kterým si zařizovali bydlení a plánovali děti, už nežije… Její bolest byla téměř fyzicky hmatatelná. O to větší radost jsem měl, když jsem se po letech doslechl, že žije ve spokojeném vztahu a má zdravé děti. Doufám, že to všechno platí i dnes. Pak by tento soukromý mikro příběh mohl dávat jistou naději i dalším, ať už se v obdobných situacích ocitnuli z jakéhokoli důvodu.

Dost i bez nás

Pro rodiče obětí brutálního útoku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy je ta situace, bohužel, ještě těžší. Budou s tím muset žít dál, nejprve den po dni, pak rok po roce.

Přál bych jim, aby měli vždy po ruce dost blízkých duší, se kterými budou moci své pocity, myšlenky i smutek sdílet. Je důležité nebýt na to sám. Protože i s podporou je toho více, než dokáže jedinec snést. Přál bych jim co nejvíce okamžiků radosti, které je přivedou na jiné myšlenky. Teď je to pro ně nejspíš nepředstavitelné, ale určitě takové přijdou a doufejme, že jim jich osud nadělí co nejvíce. Zasloužili by si to.

My ostatní, kteří jsme v této tragédii v roli více či méně zúčastněných pozorovatelů, bychom si měli na maminky a tatínky zavražděných studentů a studentek vzpomenout při všech našich – jinak logických a potřebných – debatách. A vést je tak, abychom je ještě navíc zbytečně nezraňovali a neprohlubovali jejich bolest. Mají jí dost i bez nás.

Nadační fond Univerzity Karlovy vyhlásil sbírku na podporu rodin obětí, pedagogů a studentů zasažených střelbou na Filozofické fakultě UK. Pokud chcete, můžete přispět zde.