Když někdo řekne, že chce jet do chráněné dílny za zážitkem, pokládám telefon

Jak začal příběh Breakfaststory?

Po prvním porodu před sedmi lety jsem se už nechtěla vracet do marketingu a prodeje reklamy a začala jsem si mapovat trh sociálních služeb. Věděla jsem, že chci dělat něco, co by se týkalo znevýhodněných lidí. Měla jsem k tomu blízko i proto, že můj otec dělal třicet let v dětském domově. Nakonec jsem došla k závěru, že nechci vytvářet další neziskovku ani nadaci, ale že chci založit „eseróčko“, které se uživí.

Překvapilo vás něco hned zkraje?

Šokovalo mě, že v Česku chybí zákon, který by upravoval sociální podnikání. Zjistila jsem, jak se obchoduje s náhradním plněním, což je hnus (tzv. náhradní plnění je povinnost vyplývající ze zákona. Nastává ve chvíli, kdy firma nesplní kvótu na zaměstnání handicapovaných – pozn. red.). Překvapilo mě i, jak málo firmy na charitu dávají.

Velké firmy?

Když přijdu do miliardových korporací, hrozně mě baví jim říkat, že nás je včetně mě asi patnáct na různé typy úvazků, ale za tři roky existence už jsme věnovali nějakých šest milionů na charitativní věci. Přitom třeba logistické firmy, které o zakázky nemají nouzi, nedělají charitu skoro vůbec. Tím, že mám zkušenost z marketingové agentury, vím, kolik peněz firmy vydávají na všemožné ptákoviny. Ale co dělají pro veřejný prostor? Když mi ve firmě s třímiliardovým ziskem řeknou, že každý rok dělají „dobrovolnický den“, musím se smát. Vždyť reálně by měli do charity alokovat určité procento zisku. A ty jejich dobrovolnické dny bych si taky představovala jinak.

Jak?

Většina se jich neustále točí kolem několika aktivit typu sázení stromů nebo natírání nemocničních chodeb na dětské onkologii. Mně by se hrozně líbilo, kdyby z korporátů chodili do dílen a dávali jim třeba know-how z marketingu a prodeje. Když ale firma řekne, že se chce podívat do dílny, a padne slovo „zážitek“, rovnou pokládám telefon.

Férové ceny

Vysvětlíte, v čem přesně spočívá hlavní aktivita Breakfaststory, tedy sdružování a podpora chráněných dílen?

Skrze náš e-shop podporujme asi sto sociálních podniků a chráněných dílen, pro velkou část z nich jsme největší odběratelé. Je to takové pole neorané a kouzlí to absurdní situace. Neustále je potřeba výrobky, které si u nich firmy objednávají, kontrolovat. Odsouhlasíte si prototyp, ale stejně je nejlepší sednout do auta a jet čtyři hodiny do Rožnova pod Radhoštěm, abyste se na to mohli podívat v reálu. Rok 2023 byl pro nás od roku 2020, kdy jsem to rozjela, rekordní sezona. Každý rok stoupáme, co do počtu zakázek i objemu peněz, a jsme vždy v zelených číslech. Jsem ráda, že ukazujeme, že práce handicapovaných má na trhu stejné místo jako práce ostatních.

S tím souvisí i odměna pro sociální podniky a fakt, že jste „pes“ na cenu výrobků. Musíte firmy přesvědčovat, že by měla být férová?

Nikdy jsem žádnému klientovi nedala slevu. A vždy mě hrozně štvalo, když si o ni firmy vůbec řekly. Že si přišly do sociálního podniku pro slevu. Dneska už mám připravenou univerzální otázku: Takže mám lidem s handicapem snížit plat, to po mně chcete? Protože oni třeba musejí do kuchyně v půl páté ráno, aby měli zaměstnanci ve firmě snídaně. A co se týče podniků zapojených v e-shopu, těm neustále pomáhám nastavit cenu, kterou mají často podhodnocenou. Třeba letos se podařilo propojení sociálních podniků, knihoven, České spořitelny a Nadace OSF v rámci cen Bibliotheca inspirans. Vyráběli jsme designové polštáře pro odměněné knihovny. Ve spolupráci se studiem Geometr jsme odvezli látku do Třebíče do textilní dílny a vymysleli opravdu pěkný propracovaný polštář s výšivkou. Dílna si to nacenila, ale absolutně pod tržní hodnotu. Nakonec byla cena asi šestinásobná, jelikož pro mě bylo důležité, aby za tu dřinu dostali férově zaplaceno.

Zmínila jste nicméně, že musíte chráněné dílny často kontrolovat. Je to proto, že nemají zkušenosti s výrobou designových věcí?

Nemají zkušenosti s firmami, často jim chybí sebevědomí. Je opravdu moc co zlepšovat, je to pro mě až občanská povinnost, i když taková zvrácená, protože si neumím držet odstup. Zároveň existují e-shopy, které tohle neřeší, nutí dílny k nízkým maržím, ale přitom se tváří, že dělají dobro. Nešvar „dobrowashingu“ je šílený, devalvuje práci poctivých dílen. Já trvám na tom, že to jde dělat slušně, s veškerým ohledem na lidi, a ještě na tom vydělat. Nepřijímáme ale každou zakázku.

Radši pokutu

Co přesně „dobrowashing“ obnáší?

Už jsem zmiňovala náhradní plnění. Každá firma nad pětadvacet zaměstnanců musí podle zákona zaměstnat minimálně čtyři procenta osob se zdravotním znevýhodněním. Ale to se u nás neděje. Firmy raději zaplatí pokutu. Nebo můžou povinnost splnit právě přes ono náhradní plnění, tedy že realizují nákup (výrobků nebo služeb) od přesně daných poskytovatelů, což by měly být podniky a dílny, které mají víc než půlku znevýhodněných zaměstnanců. Jenže tady zase nastává problém, protože v Česku je poskytovatelem náhradního plnění leckdo. Firmy jsou zvyklé, že je to tak „ohnuté“, že si klidně za těch dvacet milionů (určených na náhradní plnění) nakoupí kancelářské potřeby, mýdla nebo cokoliv jiného, co se jim zrovna hodí. A ještě jsou firmy, které se živí takzvanou přefakturací.

Co to znamená?

Samy nemohou poskytovat náhradní plnění, ale mají domluveno s korporací, že pro ni shání klienty, sociální podniky, a berou si za to nějakých deset až patnáct procent. Dokud toto nebude narovnáno, náhradní plnění nebudeme poskytovat, i když se tím připravuji o velké peníze.

Ty pokuty jsou opravdu běžné? Firmám se zdravotně znevýhodněné jednoduše nevyplatí zaměstnávat?

To je bohužel věc, která se na ministerstvu práce a sociálních věcí skloňuje roky. Že nehledě na zákony firmy téměř vždycky radši zaplatí pokutu. Je pravda, že zaměstnávat handicapované někdy může být náročné. Teď jsem byla v kanceláři s paní, která se mi na čtyři hodiny zavřela v koupelně, protože má sociální fobii. Takže určité pochopení pro to mám. Nicméně přese všechny překážky je strašně důležité tyhle lidi zaměstnávat. Stejně jako třeba pracovat s lidmi po výkonu trestu, protože to není jen o zdravotním handicapu. Já se za ty čtyři roky potkala s různými lidmi.

Dáte ještě nějaké příklady?

Máme třeba podnik, kde pracují jen samoživitelky, často z etnické menšiny. Upozaďují samy sebe, své zdraví. Suší čaje, což je náročné pracovní prostředí. Je tam vysoká fluktuace zaměstnankyň, často nevydrží ani několik měsíců, zdravotně to nezvládnou. Některé ty ženy vypadají na padesát, ale je jim třicet. Je to proto, že nemají férové pracovní podmínky ze strany sátu. Proto často volí jedinou možnou alternativu, kterou jsou sociální podniky, jež dokážou zohlednit jejich situaci. A my si tady ještě s oblibou říkáme, že jsme sociální stát. To tedy opravdu nejsme.

Jaké další skupiny lidí by zasloužily pozornost?

Myslím, že obecně dost zle jsou na tom lidé se sociálním znevýhodněním, které u nás není standardně považováno za znevýhodnění. Těm stát nedává v podstatě vůbec nic. Prošly nám také pod rukama víc než dva tisíce seniorů, kterým jsme vozili obědy. A bohužel jsou to často lidé, kteří třeba v 70. letech odešli z dětského domova, tehdy totiž nebyly vůbec startovní byty, takže prakticky okamžitě skončili na ulici a už se to s nimi táhne čtyřicet padesát let. Za tu dobu si nabrali z toho tvrdého života zdravotní potíže, závislosti. A opravdu nemyslím, že si za to mohou sami, jak se občas říká.

Kdo vás ještě napadne?

Lidé, kteří mají snížené intelektové schopnosti, ale nespadají do kategorie mentální retardace, jen nedokážou situace správně vyhodnocovat. Ti jsou úplně v háji. Třeba v domově v Jiřetíně pod Jedlovou je nějakých osmdesát chovanek, které si prošly násilím, mají děti, mnohdy z trestného činu, ale nedokážou se o ně postarat. Učí je tam třeba, jak ohřát kakao v mikrovlnce nebo jak přebalit dítě. Jsou to vysloveně ztracené ženy, ale sítem toho našeho „sociálního státu“ úplně propadnou. Nebo Levandulovna v Libereckém kraji. Tam pracují mimo jiné ženy se sociálním znevýhodněním nebo válečné uprchlice a samoživitelky, které pěstují lány skvělé bio levandule. Tady je prostě tradice chráněné dílny. Pojďme tam lidi s handicapem zavřít, ať si tam „matlají“ ty kočky z keramiky, tak je ten systém nastavený.

Potěš obědem

Zákon o sociálním integračním podnikání už se ale rýsuje…

Už to snad vypadá nadějně. Já už mám tak nízké ambice, že jen říkám pojďme ten zákon mít. A už přestávám řešit jaký. Protože v tuto chvíli je motivace samotných podniků být v registru sociálních podniků nízká. Na ministerstvu práce a sociálních věcí jsou dvě paní, které by to měly spravovat, a to je celé české sociální podnikání. A za Babiše to bylo také roztomilé. Sociální podnikání, hlavně to slovo „podnikání“, ho zaujalo. Proslýchá se, že si svolal na ministerstvo „lidičky“ ze sociální oblasti a chtěl pochopit, jak z toho stát může získat cash. Pak všechny peníze připravené na podporu sociálních podniků vzal a udělal se z toho „S-úvěr“. Takže český stát vám nedá peníze na vybavení dílny, ale de facto úvěr. A když to nevyjde, tak ručíte vlastním majetkem, blbé… Loni se našli tuším dva odvážlivci, co se upsali vlastní krví a půjčku si vzali! Jsem přesvědčená, že obecně by sociální pracovníci v Česku měli dostávat pětinásobek platu, než co mají. Sama vím, jak je to náročné, někdy mám pocit, že umřu. Někomu sice pomůžete, což je euforie, ale pak se dostaví tíha z toho, co jsem za ten den viděla.

Kromě toho, že sdružujete chráněné a sociální dílny a podporujete prodej jejich výrobků, provozujete také aktivitu s názvem Potěš obědem, respektive Potěš snídaní. Rozvážíte potřebným lidem obědy a snídaně, za které platí firmy nebo jednotlivci tak, že si koupí druhou, vlastní porci. Jak se projektu daří?

Jsme na nějakých třiadvaceti bezplatných porcích denně, které vaříme pro seniory a samoživitele. Zároveň denně vaříme pro firmy a instituce, z jejichž objednávek kofinancujeme právě tyto bezplatné porce. Od začátku projektu jsme rozvezli víc než 45 tisíc porcí.

Co plánujete na další rok?

Chtěla bych ještě více „vymazlit“ design výrobků našich spolupracujících dílen, aby byl ještě větší „wow“ efekt, a také vylepšit obaly. Letos jsem to zase viděla na dárcích, jaké lidé často chtějí prapodivnosti. Když vidím dárkové kazety, které mají vevnitř saténové „spoďáry“, nevěřím svým očím. Přitom ta saténová výplň není žádná recyklovaná látka, žádné odřezky, to je úplně nový materiál pro jednorázový obal. A takové absurdity ty firmy požadují a chtějí třeba 4 000 kusů.