V bramborovém salátu je skrytá naše identita, říká antropoložka jídla

Co o nás prozradí to, co jíme?

Dá se z toho zjistit opravdu dost věcí, jako je sociální postavení nebo naše historie. Protože ten, kdo má příjem deset tisíc, jí samozřejmě jinak než ten, kdo má příjem desetkrát vyšší. Zároveň nás to určuje i genderově, ženy jedí jinak než muži. Nebo věkově – děti jedí něco jiného než důchodci. A tak dál.

Takže opravdu platí, že jsme to, co jíme. Co jsme tedy my Češi?

To je těžká otázka, protože už jen vymezit historické území, na kterém Češi žili, není snadné. Pak také záleží na historickém období, z pramenů jsem zjistila, že naši předkové jedli rádi, jedli dobře a jedli hodně. Dělilo se to ale podle sociálních skupin, protože jinak se stravovala šlechta, jinak církev, měšťanstvo a pochopitelně chudí. U nich na talíři byste našli sezonní produkty, zato málo masa, protože si ho nemohli dovolit.

Dá se tedy říct, že naši předkové, alespoň ti majetnější, byli požitkáři?

Ano, a dokonce byli vybíraví. Někdy ve třináctém či čtrnáctém století se sem dováželo koření – to se tenkrát vyvažovalo zlatem. Jedlo se také mnohem víc ryb než dnes. Třeba štika byla o mnoho běžnější než dnes kapr. A dovážely se sem i mořské ryby. Kromě nich se na stolech těch bohatých objevovalo i exotické ovoce jako pomeranče, citrony a podobně. To mě fascinuje. Učili jsme se vařit od jiných států, používat všechny možné suroviny a takhle to pokračovalo, až ten tok přerušily války a posléze léta socialismu.