Jaroslav Kmenta: Z mafiánů a politiků nesmíte mít strach. A musíte se umět „skafovat“

V Cimrmanově hře Akt je vynikající výraz „prazážitky“. Trochu rozmazané vzpomínky z raného dětství, u nichž člověk občas ani neví, jestli jsou reálné, nebo vytvořené až později z vyprávění a fotek. Řekni, máš nějaký prazážitek?

Když zavřu oči a vzpomenu si na útlé dětství, vybaví se mi, jak k nám jednou přišel Mikuláš s čertem a andělem. Čert byl hrozně strašidelnej, brutální! Stoupl jsem si do dveří a povídám: Já se vás nebojím! A on mě popadl a utekl se mnou na ulici. Asi sto metrů od baráku už jsem děsně brečel! Takže moje nejranější dětská vzpomínka je, že jsem bojoval proti čertovi.

Jaké vlastně bylo tvé dětství?

Byli jsme čtyři sourozenci, tři kluci a holka, já byl třetí v řadě. Táta od nás poměrně brzy odešel, maminka na nás tudíž byla sama a musela se hodně otáčet, aby nás uživila. Byla celkem přísná, ale spravedlivá, chtěla od nás zodpovědnost. Když jsme něco provedli, museli jsme si kleknout na hrách.

Jako vážně?

Jo! Ale byly to výjimečné situace, třeba jednou za rok. Dodneška si myslím, že pocit zodpovědnosti, který ve mně máma vybudovala, si nesu celým životem, i tím novinářským. A to nejen ve smyslu zodpovědnosti vůči šéfovi a úkolu, který mám splnit, ale třeba i vůči obsahu textu. Ale to jsem odbočil od toho dětství… Celkově na něj vzpomínám rád, chodil jsem do školy, pomáhal doma a veškerý volný čas trávil na zeleném placu.

Na fotbale…

Přesně. Miloval jsem ho, byl to můj život, dokonce jsem se chtěl stát trenérem.

Vybavíš si i nějaké své dětské průšvihy?

Vyrůstal jsem v Nymburce a pamatuju si, že jednu dobu jsme s klukama z fotbalové party lezli ve městě po střechách. Dostávali jsme se na ně přes pavlače a půdy a měli odtamtud skvělé výhledy, ale když se na to přišlo, byl to samozřejmě průšvih. Jeden z těch případů, kdy jsem šel na hrách.

Za školu jsi chodil?

A víš, že ne? Byl jsem v tomhle směru taková bílá ovce rodiny, nejenže jsem nechodil za školu, ale ještě jsem měl dobré známky. Tedy až někdy od čtvrté třídy, do té doby jsem byl spíš průměr, dokonce v prvním pololetí první třídy, kdy se na vysvědčení dává jedna velká známka a skoro vždycky je to jednička, jsem já měl dvojku. Jenže někdy ve třetí nebo ve čtvrté už se asi začal projevovat ten pocit zodpovědnosti, takže se mi známky začaly rapidně zlepšovat. Navíc jsem chtěl být ten fotbalový trenér a učitelé mi řekli, že abych se jím stal, musím vystudovat vysokou. V osmičce už jsem měl samé jedničky a šel na gymnázium.

Volume 3

Jsi ročník devětašedesát, to znamená, že tvé dětství a dospívání se odehrávaly v, jemně řečeno, komplikované době. Vnímal jsi to nějak? Totalitu, normalizaci…

Byl jsem ve fotbalové bublině a přehled o tom, v čem to vlastně žijeme, jsem měl zprvu poměrně omezený. Ale některé věci mi samozřejmě byly divné. Takové to, že na rodinné oslavě někdo vyjádřil názor a ostatní si hned dávali vztyčený ukazováček před pusu, aby to jako dotyčný neříkal moc nahlas. Nebo když si strejda pořídil magneťák a pouštěl na něm písničky Karla Kryla jenom na volume 3, aby to neslyšeli sousedi. Čím jsem byl starší, tím jsem si logicky ty věci uvědomoval intenzivněji. Například na gymnáziu, když jsem nosil delší vlasy a naše komunistická ředitelka mi opakovaně zdůrazňovala, abych se laskavě nechal ostříhat.

A nechal?

Protestoval jsem, že do takových věcí mi nemá co mluvit. To jsem byl poprvé na vyhazov. Pak jsem byl zralý na vyhazov i na vysoké, kvůli Prvnímu máji. Z každého studijního kruhu museli minimálně dva lidi do průvodu, s transparentem Ať žije socialismus. Já se na to, když na mě přišla řada, vykašlal, nešel jsem. A bohužel se pak stalo, že transparent našli ležet u silnice, začalo se to vyšetřovat a zjistilo se, že za to může Kmenta. Čili můj vzdor vůči době a režimu byl jaksi přirozený. Prostě jsem dělal věci, které mi přišly normální, ale pro režim byly nepřijatelné. A dodneška jsem neskutečně šťastnej, že přišel listopad 1989.

K němu se určitě dostaneme, v tvém životě totiž znamenal opravdový zlom. Ale ještě pověz, proč jsi šel po maturitě studovat pedagogickou fakultu? Ty už jsi nechtěl být fotbalový trenér?

Ne, od toho jsem během gymnázia upustil. Asi už mě začala lákat novinařina. Nevím, jak to vysvětlit, ale ona ve mně vždycky nějak byla, pořád jsem měl touhu o něčem referovat. Na gymnáziu jsem chtěl vydávat časopis, ale ta samá ředitelka, která mě nutila se ostříhat, to zatrhla. Chtěla, abychom udělali jeden výtisk a vystavili ho ve vitríně na chodbě, což jsme odmítli. A mě to znechutilo a uvědomil jsem si, že i když mě novinařina láká, nemůžu jít na žurnalistickou vysokou školu. Nechtěl jsem spadnout do systému, který vychovával hlásné trouby komunistické strany.

A tak sis vybral „peďák“…

Říkali jsme si s kamarády, že tam se režimem zas tak moc nepokřivíme. Takže jsme tam opravdu nastoupili, byl rok 1987. A pro mě to, zpětně viděno, bylo strašně důležité. Poprvé jsem se ocitl v jiném prostředí, než bylo to mé, maloměstské. Dostal jsem se do okruhu lidí, z nichž někteří byli velmi zdatní rétoři a byli v opozici vůči socialistickým myšlenkám. Pamatuju si třeba, jak jsme se odmítali podílet na přípravách spartakiády. Bral jsem to skoro jako odbojovou činnost!

Informovat lidi

V listopadu 1989 jsi tedy byl ve třetím ročníku vysoké. Už jsme zmínili, že sametová revoluce byla v tvém životě klíčový moment, v Nymburce jsi pomáhal zakládat Občanské fórum, vydával jsi tištěný zpravodaj, což byla taková první žurnalistická zkušenost…

Tak to pozor, můj úplně první žurnalistický počin se datuje do doby, kdy jsem byl ve druhé nebo ve třetí třídě. Hrozně rád jsem v televizi koukal na dokumentární pořady a pamatuju si, že tehdy zrovna vysílali dokument o druhé světové válce. Samozřejmě ideologický, o statečném Sovětském svazu a tak dál. Ale fakt je, že ve mně coby sedmi- nebo osmiletém dítěti ty záběry vraždění vyvolaly tak obrovskou emoci, že jsem sedl a sám od sebe napsal do týdeníku Československá televize. Že jsem žák základní školy a že jsem viděl tenhle dokument a že to se mnou tak otřáslo, že už nikdy v životě nechci, aby byla válka. Oni si toho všimli, nejspíš proto, že to zapadalo do jejich ideologického rámce, a normálně to otiskli! Nicméně zpátky k roku 1989… Bylo to okouzlující, najednou jsme viděli, že se věci skutečně hýbou. A cítili jsme, že tomu musíme pomoct.

V jakém smyslu?

Já do školy denně dojížděl z Nymburka. A tudíž jsem viděl ten propastný rozdíl mezi informovaností lidí v Praze a mimo ni. Je to jen padesát kilometrů, ale i dva týdny po 17. listopadu jsem sledoval, jak se lidé v Nymburce pořád strašně bojí. V Praze už jsme si na ulici mohli křičet, co jsme chtěli, vyvěšovat plakáty, chodit na demonstrace. Ale v městečkách typu Nymburka byli lidé „zabarikádovaní“ doma a čekali, co se stane. My studenti jsme měli snahu vyjíždět do regionů a mluvit o tom, co se děje. Já si logicky vzal na starosti právě Nymbursko, začal jsem tam s kamarády vylepovat plakáty, chodit debatovat na střední školy, do továren… Pamatuju si, jak jsme se jednoho večera sešli na náměstí, bylo nás třeba dvanáct. Zapálili jsme svíčku a dohodli se, že další večer se sejdeme zas a přivedeme další lidi. Za tři dny už nás bylo sto. A to byl vlastně prazáklad nymburského Občanského fóra.

A jak se pak stalo, že jsi začal vydávat noviny?

Někdy v prosinci jsme mluvili o tom, co je třeba dělat dál. A já trval na tom, že o všem, co se děje, musíme informovat lidi. Protože oni byli pořád v kleštích oficiálních médií. Třeba televize už se měnila, ale okresní noviny, které se hojně četly, pořád vydávala komunistická strana. Musíme tohle prorazit, říkal jsem. A tak, aniž bych věděl, jak se to dělá, jsem začal vytvářet… No, říkám tomu časopis, ale ve skutečnosti to bylo třeba šest „á čtyřek“ sepnutých k sobě. Vytvořil jsem hlavičku zpravodaje Občanského fóra a začal psát.

O čem?

O tom, co je tady všechno špatně. O tom, co je nového v Občanském fóru. O tom, jak se věci můžou vyvíjet do voleb… První dvě čísla jsem udělal sám, pak se připojili další lidé z OF, posílali mi příspěvky. Já tehdy vůbec neuměl psát na stroji, a tak jsem o pomoc poprosil svou tehdejší přítelkyni a později manželku, která uměla psát všemi deseti. Dotáhli jsme to až do prvních svobodných voleb v červnu 1990, pak už zpravodaj nebyl ani moc potřeba, informovanost mezi lidmi byla docela vysoká.

Kam jdete?

Načež Jaroslav Kmenta, už v nové době, dostudoval pedagogickou fakultu, učitelství prvního stupně. S vědomím, že učit stejně nebude.

Tak. On ten peďák byl opravdu hlavně způsob, jak vybruslit z režimu. Když jsem udělal státnice, vzal jsem do ruky Annonci, to byly inzertní noviny, a hledal, kdo kde nabírá redaktory. Na první inzerát mi odpověděli, že už mají plný stav. Což jsem zpětně rád, protože to byl dětský časopis Ohníček! Pak jsem uviděl inzerát, že redaktory hledá ČTK. Sice jsem úplně nevěděl, co to ČTK je, ale viděl jsem slovo redaktor, tak jsem se přihlásil. Pozvali mě na výběrové řízení a odehrála se tam taková miniaturní situace, dílčí a zdánlivě nedůležitá, která ale dost možná změnila můj život.

Jaká?

Když jsem tam přišel, první, co jsem otevřenými dveřmi uviděl, byla místnost plná psacích strojů. Já to pořád ještě neuměl, takže jsem se vyděsil a říkám si to je v pytli, určitě budou zkoušet rychlost psaní, to ani nemá smysl, abych tu byl. Čili jsem se zase obrátil na podpatku a že jako jdu. Načež mě zastavila nějaká paní, asi sekretářka, a povídá: Kam jdete? Já jí přiznal, že neumím psát na stroji, a že to výběrové řízení tudíž určitě prohraju. A ona na to: Prosím vás, to se tady všechno naučíte!

Takže kdyby tě nezastavila…

… asi bych odtamtud fakt odešel. Pravda je, že jsem pak ze všech uchazečů psal nejpomaleji, ťukal jsem to jedním prstem. Ale výsledky jsem měl dobré a oni mě vzali.

Naučil ses pak psát na stroji?

No jasně! Jako dodnes neumím psát všemi deseti, cvakám tak dvěma, třemi prsty, ale zato strašně rychle.

Čili agentura ČTK byla počátkem tvé profesionální novinářské dráhy, nastoupil jsi do domácího oddělení.

A představ si… Jedna z prvních akcí, na niž mě poslali, byla tiskovka jedné politické strany. Jak se jmenovala, už si nepamatuju, ale byla to taková odnož komunistů. A zjevil se tam Miroslav Jansta, později známá figura, mimo jiné i neoficiální poradce dvou sociálnědemokratických premiérů, Jiřího Paroubka a Stanislava Grosse. Znal jsem ho ještě z Nymburka a váže se k tomu jedna historka ještě z dob Občanského fóra.

Jaká?

Nedlouho před prvními svobodnými volbami (v červnu 1990 – pozn. red.) jsem na titulní stranu toho našeho zpravodaje OF nechal nakreslit karikaturu. Byla na ní volební urna a dva lidé, kteří do ní vhazují lístky. Těm postavám jsem dal hlavy dvou místních komunistických kandidátů, z nichž jeden byl právě Jansta, tehdy především ambiciózní svazák, který byl později za KSČ kooptován do Federálního shromáždění. A za ně jsem pak na obrázek nechal přikreslit krysy, které měly v hubě lístky KSČ. Čímž jsem chtěl říct, že kdo volí komunisty, je krysa. A to bylo poprvé, kdy mi přišla obsílka od policie, protože komunisti na mě podali trestní oznámení. Tak jsem tam šel a vysvětlil, že to je demokracie a že každý může vyjádřit svůj názor.

Načež jste se s Janstou potkali zanedlouho na politické tiskovce…

Jo. Přišel ke mně a povídá: Zdravím, pane Kmenta, koukám, že jste jako povýšil! A já na to: Však vy jste taky povýšil, převlíkáte kabát! On se smál a říkal, že všechno dobrý a že jsem mu tehdy tou karikaturou udělal sice negativní, ale pořád reklamu. A mně celá ta epizoda přinesla důležitý poznatek. Že když o někom píšete, nesmíte se ho bát.

Ptát se a ptát

Z ČTK jsi odešel po dvou letech do deníku MF DNES, kde jsi pak strávil mnoho let. Zajímá mě tvá cesta k investigativní novinařině. Protože investigativcem se člověk nestává za týden, měsíc, a dokonce ani za rok.

Ono to není tak, že bych si v roce 1991 řekl: Tak a já budu investigativní novinář. Šlo to postupně a nějak přirozeně. Mě vždycky bavilo vědět víc. Byl jsem třeba na tiskovce a najednou tam zmínili nějaké vedlejší téma, na které se ale nikdo nezeptal. Já se zeptal – a když se mi nedostalo uspokojivé odpovědi, počkal jsem si, až tiskovka skončí, a doptával se aktérů individuálně. Takže když jsem se pak vrátil do redakce, mohl jsem poskytnout jak základní zpravodajství, tak i něco navíc, co jiní neměli. Strašně mě to bavilo. Dodnes když někde mluvím se studenty novinařiny, zdůrazňuju jim, že nejsme žádné nadpřirozené bytosti. Máme jenom tužku, papír a diktafon, ve výjimečných případech skrytou kameru. Ale především máme vlastní hlavu – a neustále, opravdu neustále se ptáme.

Když už jsme u studentů novinařiny, nedávno jsem tě slyšela, jak jsi těm na Fakultě sociálních věd UK říkal, že investigativní reportér se musí umět „skafovat“. Co je to za termín?

Za svůj profesní život jsem mezi kolegy viděl řadu takových, kteří byli hrozně nadějní a měli v sobě obrovskou touhu tu práci dělat. Ale jejich snažení bylo takové… mechanické. Přišli do práce už v sedm osm ráno, dlouho se připravovali na první poradu, dělali si rešerše a tak dál. Což je všechno v pořádku, ale problém nastal, když jsme je pak poslali, aby promluvili s nějakým zdrojem. A oni tam přišli a spustili: Dobrý den, takže tady mám otázky, potřebuju vědět to a to…

Což nejde.

Což nejde. Takhle se se zdrojem nemluví. Musíte přijít, pokecat si o počasí, o životě. Najít si k tomu člověku trochu cestu – a až třeba po tři čtvrtě hodině se začít bavit o tom, co je potřeba. Zdroj vám musí věřit. A ve chvíli, kdy na něj hned uhodíte, vám věřit nebude. Je to vlastně dost náročné, protože se během krátké doby dozvíte i spoustu věcí, které vědět nechcete a nepotřebujete, někdy jsou to příběhy soukromého rázu, osobní problémy – a vy je musíte nasát. Ale je to nezbytné. A to je právě to „skafování“ se s někým. Se zdrojem musíte vypít kafe, vyslechnout si, jak se má, a pak se teprve začít vyptávat.

Nicméně s takovým Krejčířem nebo jinými lotry se člověk neskafovává.

Ne, to ne. Krejčíř není zdroj, ale objekt zájmu, který jdeš konfrontovat. Tam potřebuješ jiný modus operandi, musíš najít způsob, jak s ním jednat, aby vůbec něco řekl. Konkrétně s Krejčířem to bylo dost složité. Jel jsem za ním na Seychely, ale on mi nechtěl dát rozhovor na diktafon. Byl dost brutální, říkal mi, že tady rozkazuje on, vyhrožoval, že mi diktafon sebere a hodí ho do moře. Člověk to v takovéhle chvíli musí ustát. Řekl jsem mu: Počkejte, počkejte, tohle mi nedělejte, pojďte se nějak domluvit, buďte trochu tvořivej a vstřícnej! Nakonec s nahráváním souhlasil. Při samotném rozhovoru se pak samozřejmě ptáš na nepříjemné věci. A zase, musí se na to trochu takticky, diplomaticky.

Vraťme se ještě k evoluci investigativního novináře. Říkali jsme, že se jím člověk nestává za chvilku, trvá to roky. Vybavuješ si nějaký moment, kdy sis řekl – aha, už jsem investigativec, už to umím?

Mně hrozně pomohla velká kauza, kterou jsem udělal v devadesátých letech a týkala se války v Perském zálivu, kde byla i naše protichemická jednotka. Psal jsem o dopadech války na zdraví těch vojáků a díky mým článkům se pak staly tři věci. Zaprvé, české ministerstvo obrany potvrdilo mé pátrání, přiznalo, že naše jednotka ve válce naměřila sarin a yperit, což byla šokující informace. Zadruhé se zjistilo, že naše protichemické přístroje jsou na vysoké úrovni, lepší než západní. A zatřetí kvůli tomu tehdy přijeli do Česka američtí senátoři a zástupci Pentagonu a jednali o té situaci. Zároveň se začali zajímat o kvalitu československých přístrojů. A já si uvědomil, že vlastně dělám investigativní práci, která má obrovský dopad a obrovský vliv. Koncem devadesátých let jsem pak o tom vydal knížku, která se jmenovala Pouštní horečka – a tehdy jsem o sobě začal říkat, že jsem investigativní novinář.

Bylo ti někdy při práci fakt úzko?

No jasně, několikrát. Já o tom nerad mluvím, nerad odhaluju tahle rizika na veřejnosti. Ale příklad je třeba právě zrovna Irák, mé cesty tam. Nikdy do ničeho nejdu s tím, že bych se předem bál. U cest do Iráku mi až později došlo, že byly vlastně dost nebezpečné. Nebo v polovině devadesátých let jsem shodou okolností jel na Balkán, kde se válčilo. Ubytování jsme si sehnali s dalšími dvěma zahraničními novináři v nějakém pokoji v penzionu blízko fronty. A já se takhle večer převlékám do pyžama a oni říkají: Co to jako děláš? Já na to: No beru si pyžamo a jdu spát.

Takže ti vysvětlili, že ve válce se člověk do pyžama nepřevléká.

Přesně. Řekli mi – sundej si maximálně boty. A buď připraven na všechno. Vy, kteří jezdíte ven, tohle víte, umíte ta bezpečnostní pravidla. Ale já o nich tehdy neměl ponětí. No a pak jsou tu rizika, řekněme, domácího charakteru. Když jdeš po zločincích, mafiánech nebo politicích, které svým působením připravuješ o ohromný vliv a peníze, oni samozřejmě dělají všechno pro to, abys svou práci dělat nemohla. Neberou si servítky. Což jsme bohužel viděli poměrně nedávno na Slovensku (kde zavraždili investigativního novináře Jána Kuciaka – pozn. red.).

Jako Milénium

Dneska jsi jeden z nejznámějších investigativních novinářů v Česku. Už desátý rok působíš v magazínu Reportér, u jehož zrodu jsi stál poté, co MF DNES v roce 2013 koupil Andrej Babiš. S čím jsi tehdy do Reportéra šel?

Vždycky říkám, že všechno zlé je k něčemu dobré. To, že Andrej Babiš vstoupil do médií a do politiky, byl podle mě zlomový okamžik v polistopadových dějinách Česka, na druhou stranu nám to otevřelo cestu dělat novinařinu jinak, líp… Reportér je projekt, který na svých bedrech nese šéfredaktor Robert Čásenský. To on ho vymyslel, začal financovat, prostě tu káru roztlačil a táhne ji dál. Mě tehdy, před deseti lety, strašně nadchlo, že se vymaníme z továrního provozu (tištěného deníku) a budeme mít možnost na kauzách pracovat v mnohem větším klidu, víc do hloubky, důkladněji. Že na ně budeme mít víc prostoru – protože kde vám dneska dají deset dvanáct stránek na investigativní kauzu? Čili já šel do Reportéra s obrovským nadšením, byl to projekt, o který jsem strašně stál. Navíc tehdy už byla populární trilogie Milénium…

Ano! Knížky švédského novináře Stiega Larssona…

Přesně. A já se tenkrát začal dmout pýchou, že jsem taky investigativní novinář jako (hlavní postava) Mikael Blomkvist. On pracoval v měsíčníku, který se jmenoval Milénium, a já si už při čtení těch knížek někdy v roce 2010 říkal, jak by bylo skvělé dělat v nějakém takovém časopise. No a vida! A ještě jednu věc musím říct. Když Reportér začínal, říkal jsem si, že budoucnost je nejistá, že bude těžké takový projekt financovat. Vůbec jsem nechtěl přemýšlet, co bude za tři čtyři roky. A teď jedeme desátou sezonu. Což je neskutečný.

Co máš na Reportérovi nejradši?

Zaprvé tu nezávislost. Nejsme pod vlivem žádného politika, finanční skupiny nebo jednotlivého donora, který by nám předurčoval, kam tematicky můžeme a nemůžeme. Zadruhé mám strašně rád redakci samotnou, její obrovsky profesionální přístup. Cítím se tam velmi dobře a mám pro svou investigativní práci ideální podmínky. A zatřetí něco, co už jsem zmínil. Rozsah. Nikde jinde bych tolik prostoru pro své investigativní kauzy nedostal.

Nedávno ti vyšla knížka Světská mafie. Představíš ji?

To je další věc, která souvisí s prací v Reportéru. Tím, že můžu na věcech pracovat fakt brutálně dlouho a do hloubky, nasbírám ohromné množství materiálu, z něhož pak vznikne nejen reportáž do časopisu, ale i knižní vyprávění. Světská mafie je, zjednodušeně řečeno, popis organizovaného zločinu v Československu a Česku devadesátých let. Pracoval jsem na tom deset let, urazil velký kus cesty, vyzpovídal strašnou spoustu lidí. Vloni vyšla knížka Ruská mafie a letos to byla právě Světská mafie. Protože to byly dva světy, které tu v devadesátých letech úzce kooperovaly.

A ještě úplně poslední věc. Kdybys teď, ve čtyřiapadesáti letech, měl možnost dát nějakou radu svému patnáctiletému já, co by to bylo?

V první řadě bych mu velmi doporučil, ať se učí jazyky. Protože ty jsou moje velká slabost. Učil jsem se němčinu, ale nikdy ji neovládl pořádně. To samé s angličtinou. A pak bych mu doporučil, aby si užíval i jiný než pracovní život. Zvlášť až bude mít malé děti. Ty moje už jsou dneska dospělé, mám je strašně, strašně rád. Ale uvědomil jsem si, že když byly malé, nezažil jsem s nimi všechny mikropříběhy tak, jak bych si přál. Pracoval jsem i po večerech, o víkendech – a dneska si říkám, že jsem místo toho mohl trávit víc času s dětmi.