Z jezírka na mě zíral utopený buvol a kolem kroužily rybičky, vzpomíná výtvarník Černický na Kongo

V podcastu Host Reportéra se Jiří Černický vyjadřuje k oběma těmto událostem. Odchodu ze školy zpětně nelituje, i když tím přišel o jistotu profesorského platu. Právě naopak: „Ulevilo se mi,“ říká. „Jsem si například téměř jistý, že teď bych na škole musel od té aktivistické části poslouchat protiizraelské řeči, což bych těžko snášel. Přes lehké počáteční obavy se ukazuje, že uměleckou činností rodinu zajistím. Nemusím se najednou s nikým hádat, nikdo mě nebuzeruje, připadám si svobodněji.“

V dlouhé podcastové pasáži o své knize se vrací do první půlky devadesátých let, kdy se zcela naivně a bez povědomí o riskantnosti takové výpravy vydal do tehdejšího Zairu (dnešního Konga), kde dlouhé týdny procházel džunglí.

Proč své zážitky sepsal s téměř třicetiletým odstupem?

„Vlastně až postupně mi docházelo, o jak mimořádný šlo zážitek, byl možná nejdůležitější v mém životě. Z vlastní mladické hlouposti jsem se ocitl na cestě, kterou nejspíš mnoho bílých lidí neprošlo. Protloukal jsem se krajem, který je zbytkem světa zapomenutý a hodně nebezpečný. Joseph Conrad ho koncem devatenáctého století nazval Srdcem temnoty, ale podle mě tam je dnes té temnoty ještě víc než tehdy. Navíc já byl jako úplný ubožák, bez kontaktů, bez finanční rezervy. Chtě nechtě jsem musel fungovat s místními lidmi, ale tím pádem jsem se jim tenkrát dostal pod kůži.“

Z cesty má schované deníkové zápisky, ale při psaní knihy „Kongo severu“ je vlastně ani moc nepotřeboval. „Spoustu tehdejších zážitků a obrazů si budu plasticky pamatovat do smrti,“ tvrdí.

V podcastu jeden takový obraz podrobně popisuje. Vzpomíná, že tehdy neměl stan a v džungli spával pouze pod moskytiérou. V noci buď hlasitě pršelo, nebo řvaly cikády, na okolní hluk byl zvyklý. „Jednu noc se ale ozýval řev jiného typu, jako když někdo umírá v bolestech. Měl jsem z toho hrůzu, protože v džungli je jiné echo, než na jaké jsme zvyklí, Evropan nepozná, jak daleko od něj se nachází zdroj rámusu a případného nebezpečí. Po probdělé noci jsem zase vyrazil bahnem a nakonec narazil na místo, kde se to všechno stalo. Divoký buvol uvízl v bažině, kde se zjevně topil celou noc. Nakonec ho ta bažina pohltila, ale kolem buvola zároveň vzniklo oko z křišťálově čisté vody; v něm byl ponořený. Jakoby naložený do obrovské roury uprostřed bahna. Připomínal nějaké mytické stvoření, zíral na mě sice už mrtvým, ale zvláštně klidným, vyrovnaným pohledem a okolo něj kroužily červené rybičky. Protože jsem posledních šest dní nejedl, udělal jsem si z bahna pícku a ty rybičky si upekl.“

Jiří Černický má dodnes pocit, že Kongo přežil díky velké a tehdy čerstvé lásce k Michaele, své budoucí manželce. S tou má až do konce roku společnou výstavu v pražské Trafo Gallery a i o tom hovoří v podcastu Host Reportéra.