Designblok: Ptejte se a najdete příběh

Jako dítě Nastassia takřka výhradně kreslila, nic jiného ji nezajímalo. Taky se strašně brzy naučila rozpoznávat drahé kameny, díky tetě-sběratelce a jejím přátelům-geologům, kteří po večerech vyprávěli, proč jsou ametysty na Uralu menší a jemnější než ametysty v Brazílii (kvůli vodě).

Když nadešel čas výběru střední školy, rodina rychle našla shodu a Nastassia putovala z rodného Mohyleva na východě Běloruska do Minsku, na nejlepší střední uměleckou školu v zemi. Prošla něčím, co bychom dnes asi nazvali „oldschoolovým“ drilem, seděla shrbená v dílnách a čtyřicet hodin kreslila jednu a tu samou postavu, jeden a tentýž akt, jednu a tu samou ruku. A dnes je za to hrozně vděčná, říká, že takovýhle základ je pro umělce ohromně důležitý, jen to u něj nesmí skončit. Nastassia Aleinikava (1984), nejlepší designérka v Česku za rok 2017 a vycházející hvězda v oboru šperků a brýlí.

Textil

Cesta k obému byla dost dlouhá, hlavně proto, že v Bělorusku, jak Nastassia říká (vynikající češtinou), je výuka šperku v podstatě neviditelná. „A tak mě ani nenapadlo, že bych to mohla dělat. Po maturitě jsem se hlásila na vysokou do Petrohradu na obor textilní tvorba,“ vzpomíná. V někdejším carském hlavním městě strávila měsíc (přijímačky jsou nekonečné) a tehdy poprvé zjistila, že jak Petrohrad miluje, žít by v něm asi nezvládla. „Z koleje na akademii to byla hodina a půl cesty s mnoha přestupy. Takže když člověk konečně dorazil do posluchárny, byl už utahaný a hladový.“ K čemuž by se v zimě ještě přidalo až nesnesitelně studené a vlhké počasí kombinované s permanentně šedivou, popřípadě temnou oblohou.

Dilema ale Nastassia nakonec stejně řešit nemusela, na petrohradskou akademii se nedostala a vrátila se do Běloruska. Načež v novinách narazila na článek o studiu v Evropě – a zaujala ji Praha. Začala se učit česky, přihlásila se na UMPRUM. Na textilní tvorbu. Nevzali ji. „Tehdy jsem pochopila, že je pro mě tenhle obor uzavřený,“ říká. Myšlenky na studium v Praze se ale vzdát nechtěla, a tak zašla na konzultaci za Vratislavem Karlem Novákem, uznávaným sochařem a šperkařem, který tehdy ve škole vedl právě ateliér šperku. „No a Novák mě ,obrátil‘,“ směje se Nastassia. Konverzi dokončila úspěšnými přijímačkami a po prázdninách nastoupila do ateliéru Evy Eisler, jedné z nejslavnějších českých šperkařek.

Rukopis

Život v Praze, na rozdíl od toho v Petrohradu, byl prý Nastassie příjemný hned. Rozlohou města, počasím, jazykem. „A lidé tu ke mně byli okamžitě milí.“