Co je to Fiakerwirt?

Fiakerwirt je v podstatě selský statek, dříve se jmenoval Mandlinghof podle potoku, který teče nedaleko. První zmínka je z roku 1563. Moje babička z něj udělala hostinec. Krátce nato začal můj dědeček provozovat jízdy kočárem. Pak to převzal můj otec. Teď je to starý, zavedený selský hostinec.

Pronajímáte i pokoje?

Ne, dnes už ne. Dřív jsme pokoje pronajímali, ale je to starý dům, pokoje se sprchou a záchodem jsou na chodbě. To už dneska nikdo nechce. Kdybych to předělal, musel bych vynaložit tolik peněz, že by to nemělo smysl. A to je důvod, proč teď máme jenom hostinec a koňské povozy. A samozřejmě také hospodářství.

Jaký druh hospodářství?

Zemědělství, máme spoustu polí. Na jaře musíme udělat ploty, na podzim je zase sundat. Trávu nesekám. Místo toho necháváme naše koně, které v létě nezapřaháme, na všech pastvinách, na všech polích. A ti to všechno spasou. Ale stejně musím obdělávat půdu. A tak jsme vlastně více než plně vytíženi.

Sezona u vás začíná v prosinci?

Sezona pro hospodu začíná až v polovině prosince. Protože do té doby je mi to k ničemu. Pro koně začíná koncem listopadu. V tu dobu začíná akce Vánoční idyla. Opět začínáme jezdit s kočáry. Máme poměrně krátkou přestávku, protože letní sezona trvá až do konce října. A mimo sezonu musíme zase vycvičit několik mladých koní. Pořád je co dělat. Hostinec máme na podzim dobré dva měsíce zavřený.

Jaké koně máte?

Jsou to noričtí, chladnokrevní koně. Jejich původ lze vysledovat až do starověké římské říše Noricum. Odtud pochází název. Jde o pracovní koně, klidné koně se skvělou povahou. Když mají tečky, říká se jim tygři nebo tygří piebaldi. Normálně bývají norici černí nebo hnědí. Vyskytují se však ve všech možných barvách. Nyní máme čtrnáct hříbat k zapřažení, jedno se narodilo letos a jedno loni.

Jaká zvířata ještě máte?

Máme šest poníků a dva osly. Pár koz a břichaté prase Uršulu. Ta žije se dvěma kozami a kozlem. Jsou tak trochu kamarádi. Běhá tu spousta různých zvířat. Běhají tu slepice, kočky, máme psa Bärliho, křížence německého ovčáka a border kolie. 

Jaká jídla v hostinci nabízíte? Je to tradiční rakouská, domácí kuchyně?

Ano, domácí kuchyně. Všichni chtějí vždycky znovu vynalézt kolo, ale my máme třicet let stejný jídelníček a funguje skvěle. Sem a tam uděláme nějakou drobnou změnu, ale lidé k nám chodí, protože vědí, co nabízíme. Máme spoustu stálých zákazníků, kteří přesně vědí, co jim chutná. Často se o tom bavím se svými přáteli, z nichž mnozí jsou restauratéři, a ti mi říkají, že se dá dělat to a ono. A já říkám: lidi, nezlobte se na mě, já přesně vím, co u mě funguje. Vím, jaké jsou možnosti, ale ty já nepotřebuji. Víceméně všechno, co používáme, je z okolního regionu, máme skvělého řezníka, skvělé dodavatele mléka, sýru a podobně. Proč by člověk kupoval něco jiného?

Kvalita surovin hraje určitě ohromnou roli. Ale co rozdíly při přípravě?

Jsou to jen zdánlivě malé rozdíly. Děláme řízky a cordon bleu, to je jedna z našich specialit, ale i všechno ostatní je skvělé, jen se to smaží na pánvi na přepuštěném másle. A to je znát. Jiní to prostě hodí do fritézy. To jsou takové drobnosti, kterých si prostě všimnete. Měl jsem tady několik lidí, myslím, že to byli Češi nebo Slováci, nápadně se vrtali v trojobalu. Moc jim to evidentně nechutnalo. Tak jsem to jídlo vzal zpátky a ochutnal jsem ho. Chutnalo úplně normálně. Tak si říkám, že to bude asi tím přepuštěným máslem. Nemůžete se vždycky zavděčit všem na sto procent. Lidé jsou prostě na něco zvyklí, a když dostanou něco dobrého, ani si to neuvědomí.

Jak v takové situaci reagujete?

Musíte zůstat v klidu. Často se stává, že snědí vše, co je na talíři. A pak řeknou, že to jídlo stálo za prd. Nedávno mi jeden host řekl, že tak hrozný tvarohový štrúdl ještě nejedl, ale jeho talíř byl prázdný. Tak mu říkám, že mě to strašně mrzí, ale zkásl jsem ho. Beru, když se někdo šťourá v jídle a říká, že mu nechutná. Je to otravné, protože takových jídel prodávám sto denně a všichni jsou spokojeni. Tak ten talíř odnesu a nic za to nechci. Ale překvapivě se nám stává poměrně často, že hosté všechno, co dostanou na talíři, snědí, ale pak řeknou, že to nestálo za nic. A doufají, že za to nebudou muset zaplatit.

Kdy je u vás nejvíc živo?

U nás je to v létě, protože máme zahrádku, a proto se k nám vejde víc hostů. V hlavní sezoně v zimě si u nás musíte místo rezervovat, zvlášť když je vás víc. Navíc letní sezona trvá déle. V zimě zase víc lidí využívá naše koňmi tažené sáně.

---

Na balony i koulovačku

Malebné horské městečko Filzmoos je součástí rakouského Salcburského sportovního světa. Ticho a nedotčená příroda v jednom z nejkrásnějších alpských prostředí dávají aktivitám mimo sjezdovku zcela nový význam: běžecké lyžování, lyžařské túry, túry na sněžnicích a zimní túry stejně jako sáně tažené koňmi jsou něčím výjimečným. Zdejší středisko s přibližně dvaceti kilometry sjezdovek je součástí Ski Amadé, sdružení 25 lyžařských středisek se 760 kilometry sjezdovek. Dvě hory, Rossbrand a Grossberg, lákají příznivce lyžování a snowboardingu. Od mírných sjezdovek až po náročné černé sjezdovky – každý si zde najde to své. Skvělý terén tady mají i běžkaři. Filzmoos, ležící mezi Dachsteinem a Bischofsmütze, je geograficky ideálním výchozím bodem pro létání balonem. Za poslední desetiletí se malebná salcburská oblast stala největším místem setkávání mezinárodní balonové scény v Alpách. Na velké louce Hammerwiese ve Filzmoosu se scházejí týmy balonářů z celého světa, aby předvedli přihlížejícím úchvatnou podívanou. Filzmoos ovládnou horkovzdušné balony opět v týdnu od soboty 13. ledna do 20. ledna 2024. Za pěkného počasí zde od devíti hodin ráno vystartuje přibližně 45 horkovzdušných balonů.

Kdo se vydá do Filzmoosu v březnu 2024, má možnost zažít středoevropskou premiéru japonského sportu „jukigassen“. Je to týmová koulovačka. Na ostrově Hokkaidó se každoročně koná oficiální mistrovství světa. V březnu se bude poprvé konat v blízkosti českých hranic.