O předčasně narozené děti pečovat umíme, chybí ale psychologická pomoc rodičům

Vaše dcera se narodila ve 25. týdnu těhotenství, vážila 730 gramů. Jak jste to zvládala?

Začátek byl samozřejmě moc těžký. Je to situace, na kterou se nikdo neumí připravit, nečeká to, seběhne se to rychle a nedá se tomu nijak zabránit. Já jsem se postupně s celou situací snažila srovnat a pochopila jsem, že tu musím být hlavně pro dceru. Chodili jsme za ní každý den, byla jsem v nemocnici tři měsíce od rána do večera a postupem času se naučila s tou situací žít.

Jak pobyt v nemocnici tehdy vlastně probíhal? Byla jste po porodu hospitalizovaná pár dnů, jako to bývá u standardních porodů, a pak vás pustili domů s tím, že za dcerou máte docházet?

Přesně tak. Po porodu jsem byla v nemocnici asi pět dní, pak mě propustili, což byl první takový náročný moment. Manžel byl tehdy v práci a já musela jet taxíkem. Bydleli jsme nedaleko Apolináře v Nuslích, ale čím víc jsem se vzdalovala od nemocnice a od miminka, tím náročnější to pro mě bylo. Takže i když jsem se domů těšila, řidiči jsem řekla, ať počká, že se jen rychle osprchuju a převleču a pak že chci jet zpátky do nemocnice.

Jak to zvládala dcera?

Dneska je jí 13 let. Myslím, že ty začátky pro ni byly strašně těžké. Přišla na svět 15 týdnů před termínem, když miminka absolutně nejsou připravena na život venku. Potřebují podporu dýchání, speciální výživu, spoustu medikací a dalších věcí. My rodiče předčasně narozených dětí říkáme, že jsou velcí bojovníci a velcí hrdinové, že to všechno zvládnou.

Prožívá to dnes vaše dcera nějak? Ptá se třeba, co se stalo, jak to všechno bylo?

Ona v tom vlastně pořád žije, protože já se velmi brzy po porodu začala angažovat a nabídla jsem pomoc Nedoklubku. Příběh Nedoklubka tak dcera žije se mnou, zapojuje se do různých aktivit, bere to jako součást svého života. Pořád je to tak, že ona je hlavním hybatelem toho všeho.