Jen pro ten dnešní den

Rodiče jsou svatí. Nebo aspoň vždycky byli. Když táta zvýšil hlas anebo se třeba jen křivě podíval, rozjívení křiklouni kolem stolu okamžitě zmlkli. Máma zavelela a oni hned vodu nanosili, dříví přitáhli a nakoupit došli, když tedy zrovna bylo za co. Celí umounění, za nehty špínu, kradli housky v sámošce, dopíjeli pivo z odhozených lahví a za barákem mučili štěňata, ale mámu s tátou ctili. Až do smrti.

Jolana je taky máma, ale nikdo ji nectí. Ve stářím pomačkaných lalůčcích má náušnice, cetky ze zašlého kovu a červených sklíček, ale sluší jí. Těžkopádně obchází stůl, musí se ho přidržovat, ručkovat. „To je tlak, vysoký tlak, zničil mi oči, skoro nevidím.“

Jolaně je osmašedesát a se Štefanem (umřel před pěti lety) vychovala tři dcery a dva syny. Odešli, všichni do jednoho. Vylétli z hnízda, z města, ze země, jsou někde v cizině, pánbůh ví kde, snad v Anglii. Domů nevolají ani nepíšou, máma jako by přestala existovat.

Monika, prostřední z dcer, odešla jako první: před patnácti lety. Mámě tu na památku nechala tehdy pětiletou Adrianu, dneska plachou dívku s tuhými, do všech stran trčícími vlasy a tenounkým hlasem. A taky Denisu a Denise, půlroční dvojčata, předčasně narozená a těžce postižená, tělesně i mentálně. „Vykašlala se na ně, utekla. Možná už ani neví, že její děti jsou nemocné, nezajímá ji to.“ Jolana brečí.

Denisa a Denis tráví všechen čas na špinavé matraci vedle v pokoji, někdy slezou, strčí hlavu do tmavého obýváku. Jolana jim minulý týden koupila elektřinu (za dvacku, víc neměla), aby mohli koukat na malou televizi v rohu. „Co mají celé dny dělat?“ Ven se teď moc nedostanou, je zima. Adriana je snese po zaneřáděném betonovém schodišti, posadí na vozíky a vezme na ulici, ale nejspíš až na jaře. Jolana ven nechodí, nemá proč a s kým. Časy se mění. Rodiče už asi nejsou svatí.

Chlouba města