Sytý hladovému věřit nebude. Ve veřejné debatě nám chybí hlavně empatie

Čas od času se některý publicistický či sociologický počin pokusí prolomit bariéru mezi „Českem A“ a „Českem B“ a vyvolá ohlas rovnající se menšímu pozdvižení. Když novinářka Saša Uhlová v roce 2017 představila sérii reportáží Hrdinové kapitalistické práce, dalo se toto pozdvižení snad ještě pochopit. Od světové finanční krize uplynula určitá doba, česká ekonomika procházela konjunkturou a nezaměstnanost byla nízká, takže zdánlivě nikomu nebránilo nic v tom, najít si lepší práci, pokud v té současné nebyl spokojen. Skutečnost, že se pražská novinářka vydala za hranice pražských redakcí a přinesla reportáže z nízkopříjmových profesí, se dočkala jak ocenění – včetně těch formálních –, tak kritiky, často ze strany těch, kdo své pražské redakce nikdy neopustili. 

Reportáže i následný film a stejnojmenná knížka pak přitáhly pozornost k nízkopříjmovým profesím. A současně je možné říci, že stály za počátkem nové pozornosti, které se v následujících letech dostalo manuálně pracující třídě. Ta totiž v porevolučních letech i v letech nového milénia stála na okraji zájmu. Pokud už se někdo studiu nějaké třídy věnoval, byla to obvykle třída střední. K té se totiž řadí i většina té části naší společnosti, která má ke zkoumání takového tématu předpoklady – tedy zejména z prostředí médií a společenských věd. Nechám teď stranou, že příslušnost k přiměřeně zajištěné střední třídě je do značné míry iluzorní, nebo spíše aspirační, mnozí by do ní zkrátka patřit chtěli, což ale neznamená, že tomu tak skutečně je. 

Když v roce 2019 vyšly Slepé skvrny sociologa Daniela Prokopa, bylo určité překvapení nad existencí Česka B již poněkud hůře pochopitelné. Kromě výše zmíněných reportáží přece jen již několik let veřejnou debatou rezonovaly pojmy jako „Česko coby montovna Evropy“; žádným tajemstvím nebyly ani problémy související s absurdní úpravou exekucí. Daniel Prokop nazval svou knížku pojmem označujícím skutečnosti, které mnozí z nás (často spíše podvědomě) nechceme vidět. A ani po dalších několika letech poměrně hojných diskusí nejen o české ekonomice, ale i o situaci v českém školství či zdravotnictví, o systémovém rasismu či urputných genderových stereotypech se část veřejnosti svých slepých skvrn nezbavila. Nechce zkrátka věřit tomu, že se u nás jednoduše nemáme všichni dobře. Přesněji řečeno nechce věřit tomu, že když se někdo u nás nemá dobře, nemusí to být tak úplně jeho vina, případně nemusí být zcela v jeho rukách, aby svou situaci radikálně zlepšil – existují totiž systémové bariéry, které řadě lidí jejich individuální volby značně ztěžují, či dokonce znemožňují. A přesně toto řada z nás stále odmítá přijmout.

Je to ještě debata?

Nejvyhrocenější bývá již tradičně debata na sociálních sítích. Není samozřejmě radno tamní plamenné války, speciálně třenice na sociální síti Twitter, respektive X, ztotožňovat s celým českým veřejným míněním, nicméně jako vzorek s určitou relevancí tyto debaty pominout nemůžeme. Dá se ovšem a priori odmítání čehokoli, s čím nemá člověk osobní zkušenost nebo s čím se neztotožňuje, ještě nazvat debatou? Neschopnost či neochota nahlédnout svět očima někoho s jiným životním postavením, zkušenostmi či prioritami diskusi neumožňuje. Pokud dopředu vyloučíme možnost, že náš názor či naše řešení určitého problému není univerzálně aplikovatelné (nebo snad dokonce jediné správné), pak se z diskuse stává monolog.