Pajda Baumaxova. Král jazyka a slovních hříček oslavil padesátku

Pajda dobře hlídá pocestný, zpívá folkový bard Wabi Daněk v legendární písni Rosa na kolejích. Proč začínám zrovna tímhle? Protože se obloukem potřebuji dostat k jinému folkovému cestujícímu hrdinovi a taky k jeho „pajdě“. Nejoblíbenější písničkář naší kapely jménem Xavier Baumaxa totiž oslavil padesátý narozeniny. 

Poprvé jsem ho zaregistroval na vejšce v Ústí nad Labem, kde kromě toho, že studoval, též hrál na basu v kapele Tluin alias Tlustý intelektuál. Stál jsem u zvukaře a koukal jsem se, jak se tam kroutí a pitvoří. Školu jsem nedokončil a na Luboše Tichého, tak zní totiž jeho civilní jméno, mi zbyla jen tato jediná obrazová vzpomínka.

Potom se najednou po roce 2000 vynořil jako Xavier Baumaxa: stejně jako naše kapela vyšel z koktejlu, kterej umíchaly devadesátý léta. Bubeník Pítrs ho pozval na festival, kterej v Pardubicích pořádal. Xavi seděl na pódiu a šklebil se při našem koncertu stejně jako tenkrát v Ústí nad Labem. Došlo mi, že ho znám. „To je basák kapely Tluin.“ Jeho hvězda začala zářit.  

Je tady a táhne sám svůj těžkej „folkovej“ úděl. Sám všude jezdí, sám všude hraje, sám si všechno skládá a sám se se všema seznamuje a sám si vyzvedává klíče od hotelu. Bejt sám je úděl osamělých folkových nomádů, osobně to velice obdivuji. Navíc je Xavier král jazyka, slovních hříček a moc dobře hraje na svůj nástroj. Maradona měl dobrou jen levou nohu, Xavier má dobrou levou i pravou ruku. Je to zabiják, škodolibě proplouvá mezi styly a se škodolibým nekorektním humorem ochcává svůj vlastní piedestal, kterej se propadává a z kterýho on díky tomu může seskakovat a jezdit hrát tam, kde je svět ještě v pořádku.

Jeden den jsem s ním hrál dokonce i v kapele, která měla našlápnuto na to, být super skupinou. Bicí David Koller a my dva s Xavim vepředu měníme basu a kytaru. Vystoupili jsme pod názvem Klucie na festivalu Rock for People ve stanu pro děti. Byl to epochální koncert. 

Čas běží a my na sebe stále pravidelně narážíme v místním rybníku. 

Jednou spal Xavi v našem městě a my jsme druhej den hráli v sestavě akustika a bicí před gymplem studentům na posledním zvonění. Xavi se nakonec přišoural s malým synkem a začal hrát s náma. Jeho syn využil otcovy zaneprázdněnosti a začal si taky hrát.  

Dohráváme, slyšíme školní zvonek, dav rozběsněných studentů v maskách začíná mizet ve škole a my tři stojíme před školou a koukáme na malýho Baumaxu uprostřed louže. S radostným výrazem plácá ručičkama do vody a jeho táta se tomu nahlas směje. Určitě se úplně přesně takhle smál i v Praze začátkem prosince. Svou pajdu oslavil tím, co mu jde nejlíp. Koncertem.