Poslední dům Adolfa Loose. Mladší sestra Müllerovy vily vzniká 90 let po smrti architekta

Pro tatínka postavil dnes možná nejznámější vilu první republiky. Pro dceru dům vymyslel, ale ten už nikdy nevyrostl. Dočká se své realizace až nyní, více než devadesát let po úmrtí architekta, který se nebál naštvat ani císaře Františka Josefa. V Praze na Letné vyroste dům podle jeho plánů. Vznikne tak ve světě zcela ojedinělý projekt. Tzv. Poslední dům navrhl počátkem 30. let Adolf Loos jako svou poslední stavbu, a to pro dceru stavebního podnikatele Františka Müllera. 

Jedná se o kompletní dřevostavbu. Proto také nebyl letos v květnu vedle Národního technického muzea, na jehož pozemcích bude stavba stát, položen základní kámen, ale otesán základní trám.

Víc než jen dům 

„Budeme usilovat o to, aby se Poslední dům stal členem prestižního mezinárodního společenství Iconic Houses. Je ukázkou, jak bychom dnes řekli, úsporné stavby, neboť se jedná o kompletní dřevostavbu, a přesto s loosovsky typickým raumplanem, tedy prostorovým plánem,“ říká Karel Ksandr, ředitel Národního technického muzea. Myšlenka na realizaci Posledního domu, nazývaného Dům pro Evu Müllerovou, se zrodila už před více než třiadvaceti lety při obnově Müllerovy vily, vhodná příležitost se však objevila až nedávno. 

Eva měla dostat dům k osmnáctým narozeninám. Na rozdíl od luxusem překypující Müllerovy vily dostal Loos za úkol vytvořit úsporný a cenově dostupný dům, který by se zároveň mohl stavět sériově. 

Šlo vlastně o experiment sociálního bydlení, motivovaný snahou pozvednout úroveň bydlení pracující třídy. Podobné projekty vznikaly v té době například ve Vídni; v Praze se tomuto konceptu blíží sídliště Baba v šestém pražském obvodě. Po válce koncept experimentálního sociálního bydlení, byť v bytovém provedení, rozvinul i proslulý Le Corbusier, jehož „vertikální vesnice“ neboli věžák ve francouzském Rezé pro tisíc lidí dodnes slouží původnímu účelu. Na rozdíl od Le Corbusierova projektu však Loosova kolonie domků, které měly původně vyrůst na pražských Vinohradech, nebyla nikdy realizována. Náklady na stavbu jednoho domku se totiž ukázaly jako příliš vysoké. Loos tak alespoň vytvořil plány pro prototyp svého Posledního domu. 

Byl však v té době již těžce nemocen a své myšlenky diktoval asistentovi z lůžka. Dochovanou dokumentaci bylo potřeba zkompletovat a poskládat. „Ne všechny části dokumentace k sobě přesně pasovaly, někde jsme se museli inspirovat jinými Loosovými díly,“ říká kurátor Petr Krajči z Centra památek moderní architektury Muzea města Prahy. Tento vystudovaný architekt pomáhal studentům ČVUT z ateliéru profesora Václava Girsy zejména s projektováním interiérů a dozoroval také zhotovení modelu Posledního domu v měřítku 1 : 25. Ten je vystaven naproti Müllerově vile v prostoru Studijního a dokumentačního centra, které spadá pod Centrum památek moderní architektury. 

To podstatné je uvnitř

„Jste si jistá, že opravdu chcete fotit před touhle vilou?“ ptá se mě udiveně mladý cizinec, když ho dotazem přiměju vyndat sluchátka z uší a požádám ho, aby mě a skupinku účastníků konference Iconic Houses, která se letos poprvé konala v Česku, vyfotil před jednou z nejznámějších moderních vil ve střední Evropě. Jeho údiv je svým způsobem pochopitelný. Strohá fasáda vily se žlutými okny působí nenápadně, i když elegantně. Byl to záměr jejího tvůrce. To, na co kladl Adolf Loos skutečný důraz, byl totiž interiér. Ne všechno je však podřízeno funkci, a i proto je správnější označit sloh vily jako klasicizující modernu spíše než funkcionalismus.