Volební divočina na vlastní kůži. „Nemám čas, přijela za mnou Evropská unie“

Stovky mayských žen v pestrém oblečení se v guatemalské vesnici Cerro Alto schovávají ve stínu před prudkým středoamerickým sluncem. Už tři hodiny čekají na to, až helikoptérou dorazí Sandra Torresová. Bývalá první dáma, která se pokouší už potřetí kandidovat na prezidentku, oblétává zapadlé kouty osmnáctimilionové republiky, aby si u těch nejchudších zajistila podporu v blížícím se druhém kole a konečně vyhrála.

Nudné čekání, které doprovází kolovrátková melodie o tom, že Sandra nabízí lidu jistoty, se na ušlapaném plácku snaží zkrátit moderátor. Na pódiu organizuje soutěže v tanci a další infantilní hry, za které účastníci získávají tak hodnotné ceny jako lavor nebo gumový balon. Většina věcí je v zelené barvě, která v Guatemale patří k partaji s poetickým názvem Národní unie pro naději. Pak moderátor do shluku osob, které se natlačily k jevišti, aby viděly pěkně zblízka protřelou političku po jejím příjezdu, hází plastové čutory. Lidé se aušusový výrobek pokouší ukořistit. V zemi, která patří k nejchudším na západní polokouli, se i taková drobnost může v domácnosti hodit.

Mám neodbytný pocit, že takhle nějak si evropští kolonizátoři pomocí korálků, zrcátek a dalších cetek kupovali krátkodechou přízeň zámořských domorodců. Většina mayských žen, které sem ze širokého okolí svezly autobusy, se však tváří netečně. Potvrzují, že sem přijely kvůli jiné výslužce. Organizátoři akce je svolali, aby jim po příletu kandidátky výměnou za příslib hlasů rozdávali potraviny, které jsou uložené v přistavených a dosud zavřených kamionech.

Hrozí vám nebezpečí

Já v košili s kruhem dvanácti žlutých hvězdiček na zádech pozoruji mítink společně s dánskou kolegyní Glorií Sierrovou. Pozorovat je totiž naše práce: máme to dokonce i napsáno na zádech svých uniforem, díky kterým jsme snadno identifikovatelní. V Guatemale působíme v „dresu“ Evropské unie jako volební pozorovatelé. Nesledujeme jen samotný průběh hlasování, v zemi jsme o dlouhé týdny dříve, abychom mohli monitorovat i probíhající kampaň.

Najednou se k nám přimotá usilovně žvýkající chlapík s tmavými slunečními brýlemi. Falešně se zakření a nabízí nám dvě čutory v barvách Národní unie pro naději. Odmítáme ho s tím, že jako pozorovatelé musíme zachovávat přísnou neutralitu a nemůžeme přijímat dárky od žádné ze stran. Hraný úsměv zmizí. „To je urážka guatemalského lidu! Když nechcete přijmout dárek, tak odsud vypadněte, nebo vás odsud vyvedu sám,“ hrozí.

Kolegyně Glorie se snaží argumentovat, že jako pozorovatelé bychom měli mít přístup na všechny události související s volbami, ale vyhazovač jí jako ženě nevěnuje pozornost.

Očividně chce vyvolat konflikt se mnou – s jiným „mačem“. Div do mě nestrká svým příliš vykrmeným břichem, napasovaným v elastickém tričku, jak se ke mně natěsno přibližuje. Čutoru mi nevybíravě vráží do ruky. S dalšími slovy díků mu ji vracím, a když ji odmítá, položím mu ji k nohám. „Jste velmi nevychovaný a já vás odsud kvůli vaší nevychovanosti vyhodím,“ přibližuje se mi nosem k obličeji, zatímco jeho parťák po celou dobu vše natáčí na mobil. Má ale smůlu, že narazil na týpka, který se naposled pral ve svých čtrnácti letech se spolužákem před hodinou tělocviku. Takže se ani teď nenechám vyprovokovat k činu, který by pak mohli šikovně sestříhat a pustit na internetové sociální sítě. Jeho politická strana by pak měla argument, že kritičtí pozorovatelé, kteří ve veřejné zprávě po prvním kole popisovali kupování hlasů, jsou proti jejich partaji zaujatí, a dokonce fyzicky napadají příznivce na mítinku.

Glorie si všimne, že o pár kroků dál stojí poslanec a koordinátor kampaně pro centrální Guatemalu Julio Marroquín, se kterým jsme v minulých týdnech vedli dva rozhovory. Je vidět, že mu není příjemné nyní s námi mluvit, ale dá nám „kmotrovskou“ radu, kterou nemůžeme odmítnout. 

„Doporučil bych vám odejít. Země je rozpolcená. Ani netušíte, jaké vám tu hrozí nebezpečí.“ Šlehne očima po vyhazovačích, které na nás předtím nejspíše sám poslal, a ti nás doprovázejí k východu z areálu a zůstávají u něj, aby nám zabránili v návratu. Domníváme se, že nechtěli mít mezinárodní svědky u toho, jak „agitují“ pomocí rozdávání pytlů s potravinami.

Mezitím už slunce zakrylo mraky a do prachu dopadají kapky. Přes povinnou nestrannost se tentokrát nemohu škodolibě nepousmát, když vidím, jak tropický slejvák rozehnal shromáždění ještě dříve, než na něj přirachotila Sandřina helikoptéra.

Jak fungují mise

Evropská unie posílá volební mise do rozvojových zemí, ve kterých demokracie ještě úplně nezakořenila, už od počátku devadesátých let. Za tu dobu se vypracovala jasná metodologie, jak postupovat. Hlavní roli má v metropoli sídlící zhruba desetičlenný „štáb“. Máme v něm analytika právního, volebního, politického, mediálního, datového či lidskoprávního. V posledních letech se k týmu připojuje i expert přes sociální sítě, které se i v třetím světě stávají během kampaně hlavním kolbištěm.

Další úrovní jsou dlouhodobí pozorovatelé, což je v Guatemale moje pozice. Vždy se jedná o dvojice – většinou sestavené z muže a ženy různých evropských národností. EU tím v zemích, kde pro dámy zůstává ve veřejném prostoru vyčleněno málo místa, jde příkladem, že obě pohlaví mohou vykonávat stejnou práci. Ve dvou pak pracujeme především z bezpečnostních důvodů, neboť pozorování neprobíhá v nejklidnějších koutech planety. A taky proto, abychom se mezi sebou „pohlídali“ a necucali si informace z prstu. V Guatemale takových týmů bylo dvacet.

Po dvoudenním školení dostaneme na starost konkrétně vymezenou geografickou oblast, ze které se v průběhu mise nehneme. Časově je to nabité, na nějakou turistiku není ani náhodou prostor. Ve vymezených hranicích objíždíme obce, ve kterých se setkáváme se zástupci stran či s jejich lokálními kandidáty, se zástupci místní volební administrativy, s oblastními novináři, influencery, neziskovkáři či představiteli náboženských skupin.

Je to zajímavá práce, při které na setkáních vypijete hodně kávy, ale také uslyšíte desítky spikleneckých teorií o tom, jak ti druzí nápaditě podvádějí. Vše musíte ve vší slušnosti vydržet a oponovat jen tak, aby se zpovídaný neurazil. Hlavně na začátku, než se přepnu do polohy co nejvíce zdrženlivého pozorovatele, musím umravňovat svoji novinářskou „držkatost“. Není to snadné, když vás krmí naprostými nesmysly.

Hodně času strávíme čekáním na domluvenou schůzku a ještě více při dlouhých přejezdech nebo v zácpách v chaotických městech. Z nasbíraných informací uděláme každý týden pětistránkový tematicky rozdělený elaborát, který pošleme štábu do metropole.

Díky přítomnosti pozorovatelů po celém teritoriu tak může vedení mise vidět, zda jsou některé jevy izolovanou záležitostí, nebo trendem. Například zda si Národní unie pro naději kupuje potravinami a dárky podporu jen v centrální Guatemale kolem hlavního města, kde jsem toho byl svědkem já s Glorií, nebo je to něco, co se děje všude. Hádáte dobře, pokud si myslíte, že v tomto případě je správná druhá varianta…

Několik dní před hlasováním přijedou do země další kolegové, kteří posílí misi především během E-Day (v profesním žargonu Electoral Day – den voleb), aby i v těch nejzapadlejších koutech pozorovali, jestli celý proces probíhá podle pravidel. Během dne udělají osm až dvanáct půlhodinových zastávek v náhodně vybraných volebních místnostech, aby se tak získal dostatečně reprezentativní vzorek. V každé z nich vyplní na mobilu formulář, díky čemuž mise získá obrovské množství dat k vyhodnocení.

Pacto de corruptos

Dva dny po E-Day vydá mise desetistránkovou zprávu, kde jsou volby v kostce popsány z pohledu pozorovatelů sice naprosto diplomatickými slovy (novinář ve mně opět trpí), ale bez mazání medu kolem úst. Takový dokument podložený daty, která nasbíraly desítky osob v terénu, může dobře posloužit opozici jako argument pro protesty, pokud se ukáže, že strana u vesla zneužila své mocenské převahy. Anebo to může být zcela naopak: v případě triumfu vládního kandidáta, na jehož adresu skoro vždy automaticky padají slova o podvodu, může vítěz případné kladné hodnocení (symbolicky) otlouct stěžovatelům o hlavu.

My pozorovatelé nemůžeme udělat více než pronést svá hodnocení. Mnozí si mylně myslí, že bychom měli napravovat chyby, které spatříme při volebním procesu. Ale to bychom pak do hlasování zasahovali, což by v rozbouřených podmínkách Střední Ameriky udělalo více škody než užitku. A už vůbec se nebudeme pokoušet do čela státu protlačit toho, kdo byl protistranou poškozen. Jediné, co mise může, je pronést hodnocení po volbách – a to jen a pouze – ústy svého šéfa. Ale i slovo má svou váhu.

V Guatemale se to jasně ukazuje. „Jste obránci demokracie,“ chválí nás Mario Reyes, zástupce šéfredaktora regionálního periodika El Metropolitano, když se v redakci vyjadřuje k působení mise. „Vaše přítomnost byla zásadní. Jinak by ‚pacto de corruptos‘ volby zase zmanipuloval,“ prohlašuje krátce před druhým kolem. Termínem „pakt korupčníků“ (mezi které patří i Sandra Torresová) označují Guatemalci ty politiky z různých stran, kteří se po tři desetiletí formální demokracie drží u moci a prezidentskou šerpu si předávají v uzavřeném kruhu mezi sebou.

I tentokrát chtěl „pacto“, aby se o moc „demokraticky“ utkali jen členové klubu vyvolených, do kterého nechtějí pustit nikoho zvenku. Tři nadějné outsidery různého ideologického směřování proto jimi kontrolovaný systém vyloučil pod směšnými administrativními záminkami. Jen aby jim nenarušili zápas mezi těmi, kdo si stejně prebendy mezi sebou nějak podělí. Tyto zásahy naše mise tvrdě kritizovala.

Ukázalo se ale, že „pacto“ podcenil naštvanost národa, který ve zbývajícím dlouhém seznamu kandidátů do počtu našel jednoho, kterému své hlasy nasypal. Proti všem předpokladům poslal do druhého kola středolevicového sociologa Bernarda Arévala. Systém pak vypouštěl balonky, kterými by zase nějakou právní kličkou překvapivého finalistu ještě zpětně vyloučil. Ale obava z domácí revolty posílená o mezinárodní ostudu, o kterou by se postarali právě kritičtí pozorovatelé, vedla k tomu, že se Arévalo prezidentského duelu mohl zúčastnit. A nakonec v něm drtivě vyhrál.

Přes všechny problémy a omezení si svobodná vůle občanů protlačila v Guatemale svou. A svůj podíl na tom měla i přítomnost mise, což jsme mohli cítit díky nebývalé záplavě díků od lidí, se kterými jsme se setkávali.

EU ve sběrném dvoře

Mise si tak může odškrtnout i svůj další, řekněme, egoističtější cíl, kterým je posilování planetární dobré pověsti Evropské unie. Velké státy nebo uskupení zemí dnes vedle tvrdé síly, kterou představuje armáda, sázejí i na sílu měkkou (kulturní či společenskou). A v rozvojovém světě ukazuje EU svůj vliv právě při volebních misích. Ze střední Evropy to při všech – někdy pochopitelných, jindy fakty nepodložených – stížnostech na Brusel tak možná nevypadá, ale ve Střední Americe má Unie velkou vážnost a mise ji ještě upevňuje.

Někdy to má až komický nádech. V San Miguel Petapa jsme přijeli do lokální centrály strany BIEN (v překladu Dobře) a kandidát na starostu nás přivítal ve sběrném dvoře, jehož provozováním se živí. Kolem pobíhali ostře vyhlížející psi a boulící se kapsa, ze které vykukovala pistole, nevzbuzovala důvěru. Jeovani Víctor Castro García ale důležitě telefonoval na všechny strany a hlásil, že se nemůže dlouho vybavovat, protože „do sběrného dvora za ním přijela samotná Evropská unie“. A žádal spolupracovníka, aby nechal na pokoji rezavé plechy a místo toho „ho vyfotil s EU“.

Takových snímků byly během necelých tří měsíců pobytu desítky. Nakonec musím krotit pocit vlastní důležitosti, když vím, že v obcích Chuarrancho, San Pedro Ayampuc nebo třeba Chinautla není tváří Evropské unie předsedkyně komise Ursula von der Leyenová, ale my pozorovatelé. Jenže „celebrita“ ve skutečnosti nejsem já, nýbrž ona modrá uniforma s kruhem žlutých hvězd, kterou mám na sobě.