Jak donutit vlastní imunitu k boji s rakovinou? Příběh špičkové české vědkyně Jitky Fučíkové

První dojem: mluví raketovou rychlostí. Druhý dojem: i velmi složité věci vysvětluje velmi srozumitelně. Třetí dojem: otázkám na soukromí se pobaveně a nahlas zasměje… a to je víceméně všechno.

Zato o své práci vypráví podrobně a s vervou, která dokáže strhnout i úplného laika. Přitom stačilo málo a její profesní život by se ubíral jinudy: vystudovala totiž farmacii, a nebýt stáže ve Francii, možná by ani nevěděla, že její současný obor vůbec existuje. 

„Lákalo mě vyzkoušet si život v Paříži, kde jsem shodou šťastných náhod objevila svět nádorové imunologie,“ vzpomíná na „erasmácký“ pobyt ve výzkumném ústavu Inserm, který obrátil její směřování vzhůru nohama. 

Paříž a Melbourne

Zjištění, že imunitní systém lze využívat v onkologické léčbě, ji nadchlo. Stejně jako to, že s nádorovými a imunitními buňkami lze pracovat v laboratoři, což vědcům umožňuje modelovat procesy, které probíhají v těle pacienta. „Úplně nejvíc mě fascinovala možnost aplikovat výsledky v budoucí léčbě,“ říká žena, kterou prý před odjezdem do Francie ani nenapadlo, že by mohla být vědkyní. 

Po návratu do Česka oslovila několik pracovišť, v nichž by mohla využít a rozvíjet čerstvě získané zkušenosti. Doktorské studium nakonec absolvovala v Ústavu imunologie při 2. lékařské fakultě UK, který vede profesorka Jiřina Bartůňková. Měla přitom možnost pracovat v týmu profesora Radka Špíška, který se v té době vrátil ze stáže na Rockefellerově univerzitě v New Yorku.

„Ráda na tohle období vzpomínám, v laboratoři panovala velmi motivující a přátelská atmosféra,“ říká. Cílem jejího doktorského studia bylo pochopit mechanismy, které imunitní systém využívá k rozpoznání nádorových buněk. Výsledky této práce byly využívány ve vývoji imunoterapie založené na takzvaných dendritických buňkách a testovány v rámci několika klinických studií. 

V průběhu doktorského studia na Karlově univerzitě strávila také několik měsíců na Ludwig Institute for Cancer Research v australském Melbourne. Zde se věnovala možnému využití imunitního systému v léčbě zhoubných nádorů v případě rakoviny kůže a pochopení mechanismů, které vedou k aktivaci účinné protinádorové imunitní odpovědi. Byl to další důležitý moment její kariéry. 

Digitální obrazy

Kdo by si představoval, že špičková laboratoř musí být součástí tradičního výzkumného ústavu, může být při návštěvě pracoviště Jitky Fučíkové zaskočen. Laboratoře biotechnologické firmy Sotio (dceřiná společnost skupiny PPF) sídlí v nedávno dostavěné kancelářské budově, která je součástí areálu Harfa Business Center – hned vedle O₂ areny v pražských Vysočanech.

V některých místnostech s prosklenou fasádou jsou zatažené rolety. „Skenujeme tady nádorové tkáně pomocí nejnovějších technologií. Využívají fluorescenční barvy, kterým vadí denní světlo, proto se nám lépe pracuje v přítmí,“ vysvětluje naše průvodkyně. Přístroje, kterými jsou laboratoře vybavené, připomínají poněkud větší chladničky, každá z nich však stojí několik milionů korun. 

Jde o momentálně nejpokročilejší zařízení svého druhu. „Tenhle přístroj umí analyzovat v nádorové tkáni takové množství parametrů, že to bylo před pár lety něco naprosto nemyslitelného,“ pochvaluje si vědkyně a dodává: „I tyto inovace nám umožňují zkoumat nádor jako komplexní a dynamicky se vyvíjející strukturu, což je nezbytné pro budoucí úspěšnou léčbu onkologických pacientů.“

Lidská nádorová tkáň se na patologii nejprve zaleje do parafínu, z něhož se pak krájí tenké šupinky, které se dají vizualizovat pomocí správně zvolených protilátek. Za dva tři dny, během kterých přístroj „chroustá“ data, je tkáň kompletně nabarvená, a tedy připravená pro následné mapování imunitní odpovědi pomocí digitální analýzy. Pestrobarevné obrazy na monitorech připomínají umělecká díla.

Atmosféra je důležitá

Po dokončení doktorského studia na Karlově univerzitě následovala stáž v prestižním Centre de Recherche des Cordeliers v Paříži v týmu profesorky Catherine Fridman. Jak říká, bylo to pro ni další zlomové období: 

„Věnovala jsem se imunologii karcinomu plic a pochopení role stresových signálů. Tyto molekuly si můžeme představit jako praporky na povrchu nádorových buněk, které zvyšují šanci na jejich odhalení a zničení imunitním systémem,“ vysvětluje. I tady jí prý učarovalo prostředí na pracovišti – nemá na mysli jen odbornost kolegů nebo materiální vybavení, ale především celkovou atmosféru. 

Po návratu z Paříže dostala příležitost vytvořit vlastní vědeckou skupinu. „Přála jsem si do týmu vložit energii a nadšení, které mi imponovaly na zahraničních pracovištích, kde jsem měla možnost působit. Snažila jsem se proto sestavit skupinu tak, abychom si rozuměli a měli jsme chuť trávit spolu čas.“ Něco podobného prý není ve výzkumu nic samozřejmého. „Věda je hodně o ambicích a individualitách. Zároveň by ale vedoucí měl dbát na to, aby tým fungoval jako jednolitá struktura, pro výsledky je to nesmírně důležité.“

V tu dobu už věděla, že ji na výzkumu nejvíc baví možnost vyprávět příběh. „Jedna věc jsou data, jejichž získávání je základem naší práce. Ale my v nich potřebujeme najít souvislost, která dává smysl – ukázat, v čem může být naše práce průkopnická a užitečná. A velkou výzvou je podat to vědecké komunitě tak atraktivně, aby to ocenila. Vysvětlit, odkud, kam a proč směřujeme,“ přibližuje.

V roli vedoucí týmu se její práce více přesouvá z laboratoře k počítači, přesto tráví s kolegy hodně času diskusí o nových výsledcích. „Zajímají mě výstupy měření. Kontakt s laboratoří mi pomáhá také pochopit časovou náročnost jednotlivých experimentů,“ říká a dodává: „Chodím si do laboratoře pro nové výsledky, o kterých můžu přemýšlet. Mnohdy jsou to věci, které před námi ještě nikdo neviděl.“ 

Léčba na míru

Zkoumat, jakým způsobem imunitní systém dokáže bojovat proti nádorovým buňkám – takový je tedy ve zkratce úkol vědeckého týmu Jitky Fučíkové. „Ve většině případů imunitní systém poškozenou buňku rozpozná a chce ji odstranit. Ale může dojít k chybě, kdy taková buňka přestane reagovat na to, co jí imunitní systém říká, a začne se nekontrolovaně dělit a množit,“ vysvětluje. Jinými slovy, unikne imunitnímu dohledu a takříkajíc se schová.

Zjišťování, jak aktivovat mechanismy naší vlastní imunity k boji proti onkologickým onemocněním, připomíná napínavou a rafinovaně strukturovanou detektivku. Rozluštění záhady se komplikuje tím, že v podstatě každý nádor je originál – podobně jako imunitní systém každého člověka. „Rozhodující je přítomnost buněk imunitního systému, jejich charakter a funkčnost. Čili zda dokážou v danou chvíli s nádorovými buňkami efektivně bojovat,“ říká profesorka Fučíková.

Současným trendem v oblasti imunoonkologie je proto „personalizace“ léčby. „Vyplývá to právě z velké míry odlišnosti mezi pacienty, respektive mezi jejich nádory. Cílem intenzivního výzkumu, nejen tady u nás, ale i na mnoha zahraničních pracovištích, je proto najít dostatečně spolehlivý diagnosticko-léčebný ukazatel, my říkáme biomarker, který nám pomůže identifikovat skupinu pacientů, již z daného léku budou nejvíce profitovat.“

Kdy média přehánějí

To, že se pražskému týmu Sotio podařilo realizovat řadu klinických studií, a to včetně třetí, nejpokročilejší fáze klinického testování (následuje poté, co byla potvrzena bezpečnost i účinnost přípravku), je opravdu něco mimořádného. 

Pro srovnání: dosud nejpohádkovější příběh české vědy jsou léky proti AIDS a žloutence z dílny profesora Antonína Holého, které procházely testováním nejdříve na univerzitě v belgické Lovani a nikdy by nevznikly bez obřích investic, jež do závěrečných fází testování napumpovala kalifornská firma Gilead Sciences. V pražském Ústavu organické chemie a biochemie probíhal „jen“ základní, preklinický výzkum. 

V tuzemsku momentálně probíhá vývoj i v případě jiných léčivých přípravků, jde ale výhradně o časnější fáze, kdy se používají převážně vzorky od laboratorních zvířat, případně o práci na zakázku pro zahraniční pracoviště. Dosud však nemá obdobu, aby se přímo v Česku uskutečnil vývoj léčiva způsobem „start–cíl“, tedy od prvotní myšlenky přes základní výzkum až po finální testování konkrétního přípravku, kdy už sem putují vzorky pacientů z celého světa. 

Složitý systém testování léčiv přitom bývá někdy záminkou pro bombastické titulky typu Vědci už jsou blízko léku na rakovinu!. „Děje se to většinou ve chvíli, kdy výzkumné týmy mají nadějné výsledky v preklinické fázi testování – ať už jde o data získaná na lidských buňkách, nebo myších modelech,“ říká Jitka Fučíková. Dodává ale, že naděje, že se z takového úspěšného bádání urodí schválený lék, je v případě onkologie přibližně pět až deset procent. 

Jeden z důvodů, proč může docházet v médiích k takovému významovému posunu, vysvětluje takto: „V této fázi je klíčové přesvědčit regulatorní agentury, že je třeba zahájit klinické testování u pacientů. A pro takovou věc je třeba najít silného investora, protože je to tak finančně náročné, že se to nedá dělat v rámci akademického systému – základní výzkum je ve srovnání s klinickým testováním v podstatě za hubičku.“

Doma díky spin-offu

Kombinace základního výzkumu realizovaného v akademickém prostředí a následného spojení s privátním investorem, na jehož náklady proběhne klinické testování, je dnes stále častější. Zdrojem takového financování zpravidla bývají biotechnologické a farmaceutické firmy nebo specializované investiční fondy. 

V případě úspěchu pak výsledek přebírá velká farmaceutická firma a ve finále z toho profitují všechny strany. Jitka Fučíková díky takovému „spin-offu“ mohla i ve své rodné zemi vybudovat vědecký tým, o kterém snila během svých zahraničních stáží. Nemusí tak uvažovat o tom, jestli by jí v kariéře pomohlo odstěhovat se do ciziny. „Navíc by to bylo logisticky náročnější, celá rodina by se musela podřídit tomu, že se chci realizovat, což mi přijde sobecké,“ říká a doplňuje: „Možnosti pracovat v zahraničí jsem dostala a využila jsem je. A podmínky pro špičkovou vědu mám dnes i tady.“

S manželem mají dvě děti – šestiletou dceru a osmiletého syna. „Je to krásné období a vážím si každé chvíle, kterou můžeme trávit společně,“ konstatuje. „Celá rodina mě doprovázela i do Karolina,“ vzpomene na ceremonii u prezidenta republiky z letošního června, kdy byla jmenována profesorkou – jednou z nejmladších v zemi.

Rodinná souhra

Když má zmínit vlastnosti, kterým by mohla přičíst svůj tah na branku, svěří se: „Jsem extrémně netrpělivý člověk a chci vidět výsledky co nejrychleji. Věřím, že každý den je potřeba poznat něco nového. Proto chodím do laboratoře asi častěji, než je u vedoucích týmů obvyklé. Na druhou stranu jsem ráda, že mě věda naučila pokoře a snad alespoň o něco větší trpělivosti – i směrem ke kolegům.“ 

Hlavu si ráda čistí na kole a na horách, ideálně opět s rodinou. „Dřív jsem cestovala mnohem víc a ráda na to vzpomínám. A nechci se toho úplně vzdát, i když to teď bývá časově a organizačně hodně složité.“ 

V mládí také hrála na řadu hudebních nástrojů – od příčné flétny po violoncello. „To muselo ustoupit. Věda vyžaduje čas a současně se chci maximálně věnovat dětem. Ale aspoň se s oběma učím na klavír, to mě baví.“ 

Když se zeptám na manžela, pousměje se a prohodí: „Myslím, že raději zůstane v pozadí.“ Pak přece přidá pár podrobností: „Není vědec. Procestovali jsme spolu kus světa. Nesmírně si ho vážím, bez něj bych nebyla tam, kde dnes jsem, protože moje práce vyžaduje velkou souhru a pochopení rodiny. Nejde jen o čas strávený v práci. Baví mě o našem výzkumu přemýšlet pořád, jinak bych se nudila.“