Lidství českého čerta 

Prosinec je měsíc, kterým nás tradičně provází družina náboženských postav, jimž tuzemská lidová tvořivost za staletí vtiskla svébytné rysy. Nebohé, sotva narozené Jezulátko musí ještě týž den roznášet tuny dárků. Starověká mučednice Lucie by se asi stěží poznala ve strašidelných luckách a její současník svatý Mikuláš by se s dnešními představiteli asi taky neztotožňoval. Snad jen andělé se poněkud nudně drží v mezích svých předobrazů, o to zajímavější vývoj zato prodělali čerti.

U řady jevů se stává, že jakmile dospějí do české kotliny, pozbydou ostrých hran. Něco podobného se přihodilo i ďáblovi. Zatímco jinde je Satan zlo, o kterém se nežertuje, český pekelník je postava, jíž se bojí tak nanejvýš děti. Děs nevzbuzují ani familiární pojmenování čerchmant, rohatej, mulisák, čertisko, rarach, či dokonce rarášek. I výrazy jako co je šeptem, to je čertem, z pekla štěstí, šijí s ním všichni čerti nebo čertovina spíš vyjadřují zlomyslnost a nezbednost než čiré a nebezpečné zlo. 

Legraci si z čerta dělá i dětské rozpočítadlo, když ho nechává vypadnout z tramvaje a natlouct si nos. „Nikomu tak dobře není, jako je těm v pekle, dříví nikde nekupujou a sedají v teple,“ praví se v lidové říkance, v níž si Lucifer opéká brambory. Peklo je podle moderních českých pohádek zkostnatělá byrokratická instituce, kde panuje nepořádek a snadno se stane, že se některý z čertů zapomene na zemi. Místo aby v mysliveckém lovil úpisy, zašívá se ve starém mlýně a nejraději s kamarádem hraje mariáš. Spíš než uhrančivý svůdce, uhlazený pokušitel či impozantní kníže pekel působí jako zanedbaný starý mládenec. Není to ztělesnění zla, ale nekompetentní strašidlo, oprašivělý nekňuba, kterého kdekdo přechytračí. Vdavekchtivá ženská ho utáhne na vařené nudli a postará se, aby se rekvalifikoval na kováře. 

Usměrnit energii ďábla do činnosti prospěšné lidem dokázal už svatý Prokop, když ho v Sázavě zapřáhl do pluhu. Dnešní čert se zas nechá komandovat od svatého Mikuláše, místo aby se zodpovídal přímo mocnostem pekelným. Ďábel u nás zdegeneroval do té míry, že v postavičce čertíka Bertíka dokonce spoluuváděl televizní pořady pro děti.

Jaký je to kontrast ve srovnání s krampusem, alpským protějškem českého čerta, jehož děsivá maska k nám v posledních letech proniká. Zatímco krampus děti žere, český čert jim nosí uhlí nebo brambory, dárky mnohem užitečnější, než jaké se obvykle najdou v mikulášské punčoše.

Přes všechny strašidelné atributy je český čert vlastně neškodný a průměrně bystré dítě záhy pochopí, že je to převlečený soused. Od dětství se tak podvědomě učíme, že ďábel není žádná démonická entita stojící mimo lidské společenství, nýbrž že vlastnosti, které mu přisuzujeme, patří bezezbytku k člověku.