Kníže versus Pivas. Karel Schwarzenberg byl šlechtic demokratů

František Schwarzenberg se vrátil na podzim 1937 z honu v lesích kolem Vacíkova nedaleko Příbrami a měl koš hrušek. Byl spokojený, hon výtečný, hrušky skvělé. Tamnímu lesnímu radovi pak napsal, že si hon už dlouho tak nevychutnal jako tentokrát a že stejně výtečně chutnal koš hrušek, který po honu dostal. Cituji doslova: „Je obdivuhodné, že lze tak výtečné hrušky v tak vysoké nadmořské výšce vypěstovati.“ Lesní rada byl můj dědeček. František byl strýc Karla Schwarzenberga. 

Dopis byl v naší rodině, kde se to lesníky a hony jen hemžilo, chován jako jiné lesnické a myslivecké relikvie, i když byl o hruškách. Často se vyprávělo, jak kníže střílel a jak mu hrušky chutnaly. Dopis byl ceněný hned vedle vyprávění o hajném Lucákovi, který počural hraběnku Kinskou, aniž by to věděla. Doprovázel ji na lovu tetřeva, seděl na posedu nad hraběnkou. Ostýchal se požádat ji o dovolení, že pil mnoho piva a že si musí odskočit. Ulevil si nenápadně do svých vysokých, leč už potrhaných a proděravělých bot. Hraběnka se ozvala po chvíli. „Lucáku, začíná pršet, už na mě krápe, půjdeme raději domů…“ 

Po padesáti letech, někdy v letech osmdesátých, jsem byl pozván na večeři s členy helsinského výboru, či jak se ten mezinárodní orgán jmenoval. Jeho úkolem bylo zkontrolovat, jak se v Československé socialistické republice dodržují závazky helsinského „koše“ o lidských právech, které se nedodržovaly. V čele té komise – či toho výboru – byl Karel Schwarzenberg. Vzpomněl jsem si na dopis jeho strýce o hruškách a řekl jsem si, vezmu ho s sebou, ať kníže vidí…