Rocker s dírou v srdci

Vzbudil se. Jako pokaždý neměl ani tušení, kde je. To zase ale musel bejt včera divokej koncert! Ostatně jako vždycky, on přece už pár dekád nešetřil struny ani tělo. Prostě srdcař. U týhle muziky se těžko usrkává minerálka a rock je věčnej, jen holt ta lidská schránka málo vydrží. Rok po roce, rock po rocku míň a míň. Připravil se na pravidelnou procházku peklem kocoviny a odhodlal se otevřít oční víčka. Opatrně, pomalu. Instinktivně si zakryl oči dlaní, aby ho sluneční paprsky nekoply do hlavy jako bourací pneumatické kladivo. Ale ono nic. Vůbec nic. Byl připraven na hodiny zbytečnýho pokání, aspirinu a kyselejch okurek i dechu, ale z nějakého důvodu se nic z toho tentokrát nekonalo. Co to vlastně včera pili? Nějaká domácí produkce? V tomhle kraji si lidi umí doma vypálit úplný umělecký díla. Oprášil si z černého trika hlínu. Měl ji i ve vlasech a mezi zuby. Všude. 

„Ses zase někde válel jako prase. Zmiz!“ slyšel v hlavě kdákající hlas své bývalé manželky. Tedy skoro bývalé, snad už chybělo jen poslední stání. 

„No zalez, říkám! Co tu děláš?“ 

Uvědomil si, že to nebyla jenom jeho představivost. Ta slípka domácí, co kdysi dávno pojal v opojení smyslů za svou právoplatnou choť, stála rozkročená za jeho zády a čímsi ho mlátila do ramen. Karafiáty? Jo, švihala do něj celým pugetem těch rudých vzpomínek na MDŽ a pionýrské básničky. Červené okvětní lístky lítaly všude kolem a on se marně snažil pochopit tuhle absurdní situaci. 

„Ty parchante! Okamžitě zalez zpátky!“ 

V modrých očích se jí leskly slzy vzteku. Rukou s děsivě fialovými nehty, které si nechávala pravidelně uplácat v supermarketu u vietnamského pultíku krásy, ukázala kamsi za něj. Jako když posíláš psa do kouta. 

„Hned se vrať do tý díry!“

A on jako správný čokl nejdřív jen nechápavě sledoval ten prst, až pak mu došlo, kam ukazuje. Černý otvor v mokré hlíně. Nad ním žulový kámen s obrysem kytary namalované zlatou linkou.  Pod ní jméno. A příjmení.  Jeho jméno. Jeho příjmení. Jeho hrob! 

„No, co tak koukáš? Jsi mrtvej, chápeš? Včera jsme tě pohřbili. Jednou jedinkrát v životě jsi pro mě konečně udělal něco správnýho, krucinál, a teď zas tohle! Já bych do toho kopla,“ dupla si vztekle nožkou s obtloustlým kotníkem o dláždění hřbitovního chodníčku. A jemu s hrůzou došlo, že je celá v černém. Černou totiž nesnášela. Zvýrazňovala jí prý vrásky.

„Já jsem mrtvej? Copak ti připadám jako mrtvej? To bychom tu spolu asi takhle nemluvili, ne?“

„Však nemluvíme. Ty mluvíš. Přestaň se vykecávat a zalez! Víš, kolik mě stál tvůj funus? Nechala jsem tě pohřbít i s tou hloupou kytarou, vidíš? Tak teď přestaň remcat a šup šup, hezky zpátky, odkud si přišel, jo, čumáčku? A odpočívej v pokoji. Papá!“ 

Pokrčil rameny. „Po pravdě, já bych šel radši domů. V sobotu máme další akci a já…“