Nevypusť duši. Nikoho nenapadlo, že by snaživá jedničkářka mohla mít psychické problémy

Marie Hájek Salomonová se vždycky ráda učila, nejvíc ji bavily jazyky. Z druhé třídy přešla na jazykovou základní školu, v závěru prvního stupně se dostala na německé osmileté gymnázium. Dva roky nato si ale v novinách přečetla článek, že se otevírá nové soukromé víceleté gymnázium s internátem Open Gate. „Představovala jsem si, že to bude jak v Harrym Potterovi. Budeme chodit do školy, bydlet na kolejích, nosit uniformy a všechny předměty budou v angličtině,“ vypráví dnes jednatřicetiletá Marie. 

Na výběrovou školu, kam nebylo snadné se dostat – kromě jiného zde museli zájemci vyplňovat testy, které ověřovaly jejich intelekt –, měli z logiky věci všichni přijatí studijní „drive“: tehdy třináctiletá Marie nebyla svou snahou a talentem výjimkou. Škola jí ale zároveň ukázala i sociální rozměr života. „Byli mezi námi spolužáci z dětských domovů a taky jsme mohli dělat dobrovolnickou práci, jezdila jsem předčítat třeba do místní léčebny dlouhodobě nemocných. Jenže já byla vždycky emoční houba a velmi jsem vnímala, co ostatní prožívají,“ vzpomíná. V psychiatrické nemocnici o pár let později jí pak řekli něco v tom smyslu, že „její emoce nestíhají intelekt“. 

Plátno se srdcem

Soukromé víceleté gymnázium v Babicích u Prahy, které založili manželé Kellnerovi, kladlo důraz na výkon, žáci tu směřovali k mezinárodní maturitě a většina z nich odcházela studovat do zahraničí. Marie zde postupně začala od jazyků a lásky k psaní – díky své učitelce biologie – inklinovat ke studiu neurověd. „Líbilo se mi, z kolika oborů máme v zahraničí na výběr. Třeba neurovědy se v Česku dají studovat až na doktorátu, v Británii to šlo hned,“ říká. Jenže tenkrát se Mariin zdravotní stav zhoršil. „Bylo to v posledním ročníku, v září, když jsem se nechala hospitalizovat v Bohnicích,“ vzpomíná. Někteří ji od pobytu v pražské psychiatrické nemocnici odrazovali s tím, že neodmaturuje. Třeba její zeměpisář. Jak to mohl vědět? „Všichni to věděli, škola byla malá a já jsem se celé studium často ztrácela v různých emocích, hodně jsem plakala, i během vyučování. Měla jsem dobré známky, škola mě bavila, ale zároveň jsem byla emocionálně čím dál tím víc vyčerpaná a pak už jsem nevěděla, jak dál. Byla to beznaděj.“ 

Psycholožka ze školy byla první, komu se Marie ve třinácti se svými problémy svěřila. Její reakci si pamatuje dodnes. Řekla jí, že to, co řeší, není nic závažného. „Poznamenala, že tu přede mnou byl kluk, kterému zemřeli oba rodiče.“ Marie dlouho netušila, proč se cítí tak moc mizerně, a ani nikoho kolem ní nenapadlo, že by tichá a snaživá jedničkářka mohla mít nějaké problémy. „V pubertě se moje sebehodnocení odvíjelo hlavně od akademických výsledků a ve chvíli, kdy se mi jen trochu nedařilo, jsem měla pocit, že jako člověk nestojím za nic.“ Pak ale do školy přišel nový školní psycholog – a ten jí doporučil chodit ambulantně na dětskou psychiatrii. „Byla to úleva, protože tam někdo konečně pojmenoval, co mi je.“

Její stav se ale nelepšil. Jednou Marie doma svojí mámě řekla, že už se nechce probudit. Než odjela na dva měsíce do Bohnic, stihla ještě odevzdat všechno, co potřebovala k zahraničním přijímačkám na vysokou školu. Během hospitalizace pak u sebe nesměla mít žádné učebnice. Přitom ji čekala pár měsíců nato maturita a chtěla se učit. „Nechala jsem si tam od kamarádky dovézt plátno a barvy, namalovala jsem si na něj srdce a pak si tam papírky označovala, jak se jmenují jednotlivé chlopně,“ vzpomíná. Nejbizarnější věc, kterou pak ze vzpomínek vytahuje, je tahle: když v léčebně chodila na ranní sezení v kruhu, kde ostatní u otázky „Co je nového?“ vyprávěli různé svoje životní peripetie – třeba jak nemohou zaplatit nájem –, ona oznamovala, že jí právě přišla pozvánka na pohovor od prestižní vysoké školy v britské Cambridgi.

Do Cambridge nakonec neodcestovala. Do Británie ovšem po mezinárodní maturitě odjela: studovat neurovědu na University of Nottingham.

Mluvit o tom

Na Nottinghamské univerzitě, ležící na severovýchod od Birminghamu, dostala před nástupem k vyplnění různé formuláře; mezi nimi byly i ty, kde mohla zaškrtnout, jak je na tom zdravotně. 

„Následně mi pak přišly e-maily, kam všude se mohu obrátit na škole o pomoc a kde hledat podporu,“ poznamenává Marie, která se zároveň obrátila na místní kliniku s tím, že kdyby se jí v cizí zemi přitížilo, chce se spojit s tamním psychiatrem. Což pak za celé čtyřleté studium využila jen jednou. „Tehdy mi došlo, jak je tam téma duševního zdraví mnohem víc komunikované a že to není tabu,“ poznamenává.  

Po získání titulu se Marie přesunula do švýcarského Curychu. Přijali ji na školu Institute of Science, Technology and Policy. 

Tehdejší Mariin sen bylo zkoumat kognitivní poruchy způsobené mrtvicí. Jenže stipendium tu měli vypisovat až o rok později. Marie se tedy vrátila do Prahy s tím, že počká. A tady v mezičase založila s kamarádkou Terezou Růžičkovou neziskovou organizaci Nevypusť duši a do Curychu už se nikdy nevrátila. „Kamarádka studovala experimentální psychologii v Oxfordu, ale brala si na rok volno, protože se zotavovala z úzkostné poruchy. Potkaly jsme se v Praze, založily Nevypusť duši a myslely si, že nám to na facebooku budou lajkovat jen naše mámy, ale ten zájem byl obrovský,“ vypráví dnes Marie. 

Dvě premiantky, které prošly britským vzdělávacím systémem, měly načteno řadu studií; věděly, že se chtějí při osvětě zaměřit zejména na školy a mladé lidi (což se jim povedlo), a taky věděly, že pokud chtějí nějaké téma zbavit stigmatu, jednou z cest je začít vyprávět osobní příběhy. 

A tak jim Marie začala vyprávět ten svůj…