Nesápej se hned po kalašnikovu. Bělorusové na Ukrajině

Adéla Dražanová

11. září 2022

Reportér 09/2022 · Číslo 97

23 minut

Tu noc zůstali dlouho vzhůru, debatovali v běloruštině, byla to romantika. Ulehli až před čtvrtou. Když se pak, kolem desáté dopolední, probudili, Anna měla na displeji šestatřicet zmeškaných hovorů od matky a zvenku se ozývaly výbuchy. Začala válka. Oba, Kiryl i Anna, jsou Bělorusové, ale v Bělorusku žít nemohou: jako aktivní odpůrci režimu by šli okamžitě do vězení. A tak odešli. Do Kyjeva.

Začněme však Prahou. K té má Kiryl Dańko blízký vztah už mnoho let: žije tu jeho bratr Max Ščur, básník, překladatel a spisovatel. V roce 1997 Max napsal a s kamarády z univerzity secvičil satirickou hru, která si v podtextu dělala legraci z prezidenta Alexandra Lukašenka. Z toho, že v čele země může sedět takový trouba. Jak dlouho asi vydrží?

Skupina frašku předvedla na ulici v Minsku a lidé se smáli, ale na konci představení už přijela policie a herci utíkali. KGB pak trvalo asi rok, než celou skupinu vypátrala. Pro Maxe si přišli na kolej, odvedli ho do ředitelny, za stolem seděl kágébák: „Podepiš spolupráci, nebo půjdeš do lochu.“

Max si řekl o dva dny na rozmyšlenou, aby získal čas, a nazítří z Běloruska utekl. S Českem tehdy platil bezvízový styk, a tak se Maxim ocitl právě zde. Předpokládal, že jen na přechodnou dobu, než se situace uklidní, jenže ona se neuklidnila a Max nakonec v Česku požádal o azyl. Bylo mu jednadvacet, jeho bratru Kirylovi šestnáct.

Kiryl vzpomíná, že po Maxově útěku Lukašenkův režim rodinu šikanoval, odposlouchával telefony, matka musela chodit na výslechy.

Humbuk ustal asi po roce.