Můj román není o holocaustu, ale o absolutním osamocení

24. listopadu 2023

foto: Václav Mašinda

Jde o jednu z nejdiskutovanějších knih roku: debut Eliho Beneše Nepatrná ztráta osamělosti čtenáře přivádí do bezejmenného českého městečka těsně po skončení druhé světové války. Když román vyšel, Beneš se trochu obával, jak na něj zareagují na Židovské obci – kvůli některým pasážím a jejich vyznění. „Stále v nás převládá narativ Němci jsou ti zlí, Židé ti hodní. A takhle jsem rozhodně nepsal,“ říká.

Proč jste děj zasadil do května 1945, když vaším cílem nebylo napsat román historický, ale existenciální?

Protože je to rozhodně zajímavější období než třeba to kolem roku 1925. Především jsem si ho ale vybral proto, aby hlavní hrdina mohl být logicky a relativně přirozeným a realistickým způsobem zcela osamocený.

Osamocený jedinec se ale může ocitnout i v současnosti, ne?

Když jsem přemýšlel nad okolnostmi, tak jaké jiné šance by byly? Amnézie? Dílčí nehoda, která není apokalyptická? Nic z toho by mi neposkytlo absolutní osamocení jako tohle období po holocaustu. Navíc ta éra mi umožnila zahrnout další témata, jako jsou střety ideologií, změny režimu. Ale ano, teoreticky jsem mohl hlavního hrdinu poslat samotného v raketoplánu na Mars nebo na nějakou jinou planetu.

Což už tady ale také bylo.

Takových příběhů je víc, a já navíc sci-fi nebo fantasy neholduju. Ono je to tak, že většina příběhů jsou vlastně recykláty jiných příběhů, texty z jiných textů, nic už dnes není ohromujícím způsobem originální. Ostatně čistě archetypálně je příběhů jen několik.

Přečtěte si také

Ptám se proto, že leckdo může mít dojem, že je v tom kalkul. Že se vezete na vlně zájmu o literaturu, která téma druhé světové války zpracovává.

Kalkul v tom nebyl, ale prodejům to určitě prospět mohlo. Díla, o kterých mluvíte vy, bývají ale vystavěna tak, že hlavním objektem je válka a její prožívání. Klasický model: hrdina musí přežít totální zlo, vše hodně černobílé, na efekt. Jenže já jsem se vlastně holocaustem nezabýval, román není o něm, i když se mi to někteří snaží pořád předhazovat. Já to tak ale nevidím. Kdybych to měl vzít percentuálně, ani ne deset procent textu se dotýká válečného období, samotného holocaustu. Můj příběh začíná v květnu 1945 a jen místy se retrospektivně vrací do let válečných.

Pořád je to desetina knihy.

Ano, jsou tam flashbacky, ty ale mají svoji důležitou funkci. Bez nich by hrdina nebyl kompletní, nechápali bychom jeho chování, jeho motivaci a jeho nespolehlivost jako vypravěče. Hrdina se na začátku románu ocitá v bezejmenném městečku, až trochu kafkovským způsobem – tou dobou už je ale svobodný. Řekl bych v uvozovkách svobodný.

Podpořte Reportér sdílením článku