Všichni mají rádi památky, ale památkáře pořád (skoro) nikdo

V jednom starším rozhovoru jste řekl, že v Česku je přes čtyřicet tisíc evidovaných památek a další desetitisíce jsou neregistrované. Chápu, že je nemůžete znát všechny, ale dá se obecně říct, jak na tom památky v Česku v současnosti jsou?

Troufnu si říct, že na tom nejsou špatně. Česká památková péče má dlouhou historii a může být i příkladem toho, jak k záchraně kulturního dědictví přistupovat. Spoustu památek se po revoluci podařilo zachránit – a netýká se to jen konkrétních objektů, ožily i celé lokality. Zároveň jsou však místa, zejména v příhraničních regionech, kde je stále co napravovat. Týká se to třeba Broumovska či dalších regionů. Ale i tam jsou lidé, kterým na historických místech záleží, zakládají sousedské spolky a sdružení a postupně opravují další stavby. Právě iniciativy zdola jsou hodně důležité. Stačí pár zapálených jedinců, kteří si vezmou opravu nějaké stavby za cíl, a často se jim to podaří.

Mění se nějak památková péče v posledních letech? Přece jen máte se záchranou památek dvacetiletou zkušenost.

Z dlouhodobého hlediska jsme na tom čím dál lépe. Zajímavé je, jak se proměňuje vztah movitějších lidí k památkám. Mnohem víc teď do památek investují, vidí v tom hodnotu, ať už třeba pro sebe, tedy pro vlastní bydlení, pro podnikání, nebo to vnímají jako veřejný zájem a otevírají stavby veřejnosti. Aktuálním příkladem jsou Automatické mlýny v Pardubicích, kde se spojily soukromé investice s veřejnými. Souvisí to určitě i s tím, jak česká společnost bohatne. Takových příkladů je ale více, o některých se teprve dozvíme.

Zmínil jste, že Česko bývá v zahraničí za památkovou péči chváleno. Přitom památkáři nemají mezi Čechy moc dobrou pověst.

To je pravda, nemají. Často říkám, že všichni mají rádi památky, ale nikdo nemá rád památkáře. (smích) Ono to možná souvisí s tím, jak je nastaven památkový zákon, který je z roku 1987 a jejž se zatím nepodařilo novelizovat. I proto jsou památkáři často označováni za brzdu rozvoje. Vždy ale záleží na konkrétním člověku, ať už sedí někde na úřadě, nebo jde o investora. Vždy jde o vzájemnou diskusi. Úkolem památkářů je samozřejmě chránit památky, je ale třeba umět hledat kompromisy. Pochopitelně taky záleží i na financích a vůli investora.