Pauzu si chci dát každý podzim, říká kastelán. Hrad ho fascinuje už třicet let

Kolikrát jste si za těch třicet let řekl, že potřebujete pauzu, že už vás to nebaví?

To si říkám vždycky na podzim. Že by to chtělo pauzu. Ale pak nastane sprint do závěru roku, protože když se hrad v říjnu zavře, nastupují práce, které se nedají dělat během návštěvnického provozu.

A byl jste někdy tak daleko, abyste si řekl, že opravdu do další sezony nepůjdete?

Samozřejmě takové chvíle nastávají, jako ostatně v jakémkoliv jiném zaměstnání. Tedy i v „romantické“ práci kastelána. Protože administrativa a nároky na odborné znalosti v mnoha oborech jsou obrovské. Musíte alespoň do určité míry zvládat to, na co jsou lidé jinde úzce specializováni. Za poslední léta se ta práce hodně posunula.

Jste mezi kastelány v rámci Národního památkového ústavu rarita, tak dlouho na jednom místě?

Myslím si, že ani ne. Je řada kastelánů, kteří slouží na „svém“ objektu celý život. A pak kolegové, kteří vystřídali objektů několik. Můj vztah ke Kunětické hoře je specifický. A to je i důvod, proč jsem nějak víc neuvažoval o nabídkách jít pracovat na jiné zajímavé objekty.

Takže nabídky byly?

Možnosti samozřejmě byly. Ale přišel jsem tehdy, před třiceti lety, ke Kunětické hoře, která byla zavřená, zarostlá v houští. A já ji měl uvést do stavu, který umožní její zpřístupnění veřejnosti. Takže jsem měl možnost vše budovat úplně od začátku. Je to v podstatě takové moje čtvrté dítě – a děti se neopouštějí.