Vzpomínka na Karla Schwarzenberga. Vždy v pohotovosti u důležitých věcí

Představte si, že by některý z dnešních aktivních politiků ve volbách vyrukoval s heslem „Neuhnu z cesty“.  Asi byste ho poslali, aby si po ní šlapal sám, nebo byste si na společnou pouť raději zavázali šátek přes oči. A to v těch lepších případech, kdy vlastně o nějaké cestě vůbec může být řeč. 

Karel Schwarzenberg si při své prezidentské kandidatuře mohl takový hodnotový odkaz bez jakékoli diskuse dovolit. Celý život pracoval pro vlast, ať už za nuceného pobytu v zahraničí, nebo po svém návratu po pádu železné opony. Věrnost principům a zásadovost se promítaly i do každodenní práce. Tak jsem ho před více než jedenácti lety poznal, když jsem měl tu čest mu pomáhat při jeho kandidatuře.  

Na naší první schůzce v pražské pivnici U Pinkasů mi jasně vymezil roli, které se mám držet. Vždy až do posledního puntíku dbal na autenticitu svých sdělení. Při jeho pracovním vytížení – byl ministrem zahraničí a místopředsedou vlády – to samo sebou přinášelo mnohé komplikace. 

To množství vypité kávy a vykouřených cigaret celého kampaňového týmu při čekání na schvalování obsahových bodů bych asi ani nedopočítal. Ale pak jste přišli na řadu a sledovali opravdovou osobnost: pětasedmdesátiletý Karel Schwarzenberg se po dvanácti hodinách práce soustředí na obsah, pečlivě čte a doplňuje nové formulace. Tam kde jiní mávnou rukou, on přidává poznámky. 

Tak jsem ho poznal, a tak si ho budu pamatovat. Jako člověka, který je vždy v pohotovosti, když jde o důležité věci. A ano, který si i dáchne, když se plácají blbosti, je mu srdečně jedno, že ho přitom lidé vidí – a na konci si ještě sám ze sebe vystřelí.

Karel Schwarzenberg svou životní cestu pojal jako službu vlasti. Svůj služební průkaz před několika hodinami odevzdal, aniž by na té cestě uhnul nebo se jenom na chvíli zastavil. Bylo mi ctí…