Huba prořízlá. Dagmar Pecková a její jubilea

Začněme přece jen obráceně, od té šedesátky. Zdá se dost neuvěřitelná, už jen proto, že Dagmar Pecková momentálně vypadá asi nejlíp za posledních dvacet (nebo možná i více) let. Což není lichotka, jen prosté konstatování faktu, které navíc sama pěvkyně přijímá způsobem sobě vlastním: „Taky to stojí strašný prachy!“

Kromě „strašnejch prachů“ nicméně Dagmar Pecková do vlastní kondice investuje i spoustu času a fyzické námahy, denně uběhne deset kilometrů: „Během lockdownu jsem doma měla dlouhou chvíli, a tak jsem často dala i patnáct. Ale pak jsem prodělala covid a byla jsem dvakrát očkovaná a je fakt, že teď zaběhnu tak těch deset, a to ještě ne na jeden zátah. Těžko říct, jestli je to covidem, věkem, nebo tím, že jsem prostě kráva líná.“

A je tu taky hlas, který je pro Peckovou hlavním pracovním nástrojem. O tom, jak si Dagmar před několika lety, kolem přechodu, prošla krizí až depresemi, už bylo napsáno poměrně dost. Dagmar Pecková „jela“ na plné obrátky celé roky, ba dekády, po prvním porodu měla pauzu tři týdny, po druhém měsíc. Jinak v podstatě neustále létala po světě a zpívala a zpívala a zpívala, jednak proto, že je houževnatá a činorodá a nesnáší, když se nic neděje, ale taky proto, že když se pěvec pohybuje na nejvyšší mezinárodní úrovni, není ani zdaleka svým vlastním pánem. „Máte na noze železnou kouli v podobě agentury, živíte spoustu lidí. Agentura vám nabídne roli, když ji odmítnete, agentura se s vámi nebaví, když to zazpíváte a ono to nedopadne, agentura se s vámi taky nebaví. On je ten velkej operní svět ve skutečnosti dost hnusnej,“ říká Dagmar.

Čímž se dostáváme zpátky k hlasu: nahromaděná únava a frustrace se před lety spojily s nastupující menopauzou, která může znamenat velké fyzické změny. U Dagmar Peckové mimo jiné znamenala ztrátu „horní kvarty“, tedy čtyř nejvyšších tónů hlasového rozsahu. Výjimečné to není, hlas se vyvíjí celý život a přechod je zásadním zlomem pro spoustu zpěvaček. Jde hlavně o to, jak se s tím vypořádají. Dagmar Pecková nakonec – po obdobích sebelítosti, smiřování a terapie s psychiatrem – dospěla k rozhodnutí, že už se nehodlá dál trápit: ohlásila, že s velkou operou končí. Prostě tak.

Od té doby se věnuje hlavně písňovému repertoáru, zazářila v činoherní roli, založila hudební festival, k šedesátinám si nadělila knížku (jmenuje se Šaty, noty, boty a vyšla v nakladatelství Grada) a aktuálně se vrátila i do Národního divadla, kde s režisérkou Barborou Horákovou Joly vytvořila představení Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla. „Čímž jsem si splnila jeden z životních snů,“ říká.